Ve vlaku a přeci jinde

 

Nevšední Lukavice, ta mě hřeje,
když jdu nocí, ve tmě husté,
kde třpyt dopadá jen na koleje,
v tomto ne-městě tak pustém.

Uf, hřející Mohelnice,
ráj rampouchovitých vlaků se studnící
prázdnou a přec plnou nás, žáků
s dychtící a teplem zápálenou svící.

Plameny plameňáků osvětlujících
ono moravské městečko ve snech.
Nahlédly skrze noc do mé duše.
Ano, bylo to v Moravičanech, tehdy,
kdy čáp zasáhl mě chmurou,
jako šíp vystřelený z kuše.

Červenka mě vítá,
tak očividná a přec skrytá.
Uvidím "ji" zase?
Pátečni, tmavou a v plné kráse.
Do paměti vryta skrz kostelní věž
s tmavou kšticí.
Tak pojeď vláčku, honem běž,
v lince s kolejnicí.

"Kam to bude, pane?"
"Olomouc." "Studentská?"
"Nikoliv." (Jen přání plané.)
V pondělí Střeň je chudinská
a v pátek? V pátek radost plane.

Fabrika nalevo stojí,
překrytá duchem neskutečné noci.
Já mám vidění snad dvojí?!
Štěpánov je kolébkou i klecí,
svou pomalostí, tou mě kojí.
Chci plout tam dál, jasné přeci.

Pradědečkovská Olomouc v kráse a na židli se houpe mírně.
V předvečerní nirváně ty plápoláš jak svíce.
"Má Olomouc, ja jsem tu zase. Šťasten nedozírně."
"Má Olomouc, již neodejdu nikdy více."