Tak jsem tu zas a přináším další várku větiček z další knihy, kterou jsem přečetl. Tentokráte se jedná o knihu Křížové výpravy od Antonyho Bridge.
Nutno dodat, že ačkoliv je autor entitou z tábora křesťanského (byl knězem a děkanem církevním), tak je nutno férově uznat, že kniha mocně čerpá z konkrétních historických zdrojů a uvádí dle mého uvážení nezkreslená fakta. Kniha se četla výborně, autor si zaslouží respekt a úctu.
Tak pojďmě na to.
Ve století předcházejícím křížovým výpravám řádil v Evropě hladomor ze sta let ve čtyřiceti osmi.
K ukojení přirozené bojechtivosti měli muži ještě jednu příležitost: každý, kdo se obtěžoval přejít Pyreneje, mohl zabíjet španělské muslimy nejen beztrestně, ale dokonce s požehnáním církve i božím souhlasem. Vraždění nevěřících bylo považováno za bohulibou kratochvíli a i kněží, kteří se skutečně snažili šířit mír mezi křesťany, byli jen dětmi své doby a společnosti.
Zde se jedná o období Cordóbského chalífátu, který je znám tím, že za jeho doby došlo na jeho území k masivnímu rozvoji vědy, literatury a umění, zejména kvůli znalostem a talentu muslimů. V chalífátu byla ostatní náboženství do určité míry tolerována, což v té době platilo v zásadě také pro východní muslimské země z oblasti, kde dnes leží Izrael či Jordánsko. Lze mluvit rozhodně o větší míře religiozní tolerance, než jakou měli křesťané vůči jiným kultům a herezím.
Bůh nikdy nespal a jeho věčně bdělému oku neuniklo ani to nejmenší z lidského konání. Hříchy, ať velké či malé, byly neúprosně zaneseny do nebeské knihy stejně jako pokání a dobré skutky.
Koncept hříchu není princip obecně platný již od raného křesťanství, jak by se dnes snad mohlo zdát, s konceptem hříchu se začalo systematicky uvnitř křesťanského soukolí pracovat až několik set let po údajné Kristově smrti, ale o tom až příště.
Pro člověka dvacátého století je snad nejtěžší pochopit, že pro středověkého člověka nebyl prvořadou realitou každodenní hospodářský a politický život a náboženství nebylo cosi navíc, čemu se věnovali duchovně založení lidé o nedělích a svátcích a možná i chvilku ve všedních dnech. Pro středověkého člověka bylo naopak prvořadou realitou to, co bylo zachyceno na nástěnných malbách a barevných skleněných oknech kostelů a katedrál a svůj každodenní život žil s perspektivou posledního soudu a věčnosti.
Je třeba pochopit, že zejména v raném a vrcholném středověku zhruba od roku 400 do roku 1200 bylo náboženství zejména aparátem upevnění státní moci. Tento fenomén uvedl do chodu Konstantin, který pochopil, že křesťanství je dostatečně univerzální a v té době tvárné tak, aby poskytlo útočiště mnoha rozličným subkulturám a lidem ze všech vrstev společnosti. Řeholnímu životu a mnišství se věnovaly předeším chudší vrstvy, bohatší lidé díky církvi pracovali s pozemky, či ve stavebnictví.
Dobytí Jeruzaléma islámskými armádami v roce 638 bylo pro křesťanstvo nesmírným otřesem, ale muslimští dobyvatelé se v tomto případě zachovali vůči svým křesťanským poddaným překvapivě shovívavě. Někteří křesťané dávali svým novým vládcům přednost před životem, jaký museli po staletí snášet v područí byzantských císařů, kteří jim nejen ukládali velké daně, ale často je pronásledovali pro jejich, podle kritérií Konstantinopole, kacířské bludy.
Viz, Konstantin. Implementoval křesťanství jako ústřední pojítko mezi svou politikou a řízením každodeního života poddaných. Daně byly vysoké, chrámy si to žádali, ale k tomu došlo až po Konstantinovi. Jakákoliv odchylka od kanonického práva křesťanství se pronásledovala, viz donatisté, montanisté a další sekty, které, jakmile se ocitly na pokraji hereze, byly nemilosrdně eliminovány.
Po příchodu však budili jeho muži svým chováním pohoršení – kradli jako straky v domech a palácích, ukradli dokonce i měď z chrámových střech, takže se Alexios úporně snažil poslat je co nejdřív dál přes Bospor do Asie.
Císař Alexios byl křižáky, které sám do Konstantinopole pozval, nemilosrně okraden. Asi si konstantinopol spletli s Jeruzalémem, těžko říct.
V září podniklo několik tisíc Francouzů větší akci, při které pronikli až k Nikáji, hlavnímu městu zdejšího tureckého sultána, který tu ale v té době nebyl. Neodvážili se zaútočit na samotné město, ale napadli okolní vesnice, uloupili všechen dobytek, na který přišli a s neuvěřitelnou krutostí vraždili a mučili křesťanské vesničany a jejich děti pekli na rožni.
Když křižáci dobyli Jeruzalém (1099), tak dle historika VIléma z Tyru "povraždili celé město, včetně křesťanů, protože nevěděli, jak křesťanské obyvatelstvo rozeznat od muslimského, a kolem chrámu se dobyvatelé brodili po kotníky v krvi....".
V poledne nezůstal ve městě naživu jediný Turek, až na několik, kteří našli útočiště v citadele. Ulice byly tak posety těly, že bylo místy obtížné přes ně projet, a když začalo pálit slunce, byl vzduch plný pachu krve a hniloby. Ale Frankové opět dobyli Antiochii pro Krista.
Navíc ani na okamžik nezapochybovali o tom, že muslimští obránci Jeruzaléma jsou Bohu odporní, že znesvěcují svatá místa, jsou služebníky Antikrista a uctívači zla, jak o tom praví Bible. A tak s chutí vraždili všechny muže, ženy i děti, které ve městě našli, v pevné víře, že plní vůli Páně. Vraždění pokračovalo celý den až hluboko do noci.
Ano, Jeruzalém (1099).
Když přišel příštího rána k chrámu kaplan Raimond z Aguilers, našel tu změť těl. Mešita al-Aksá, s Tankredovou korouhví stále ještě vlající z její střechy, a Skalní dóm byly tak plné těl povražděných, že se až po kolena brodil v krvi.
Další citace Viléma z Tyru.
Když už nebylo koho zabíjet, vydali se vítězové v procesí ulicemi města, stále ještě vystlanými mrtvými těly a plnými hnilobného pachu, k chrámu Božího hrobu, aby Bohu vzdali díky za jeho velkou milost a za vítězství kříže.
Jaký oxymorón.
Egypťané se zpočátku domnívali, že je všechno ztraceno, ale když zjistili o jakou hrstku se jedná, vrhli se na templáře a pobili je. Jejich těly potom vyplnili otvor ve zdi až do doby, než byla opravena. Poté je rozvěsili jako prádlo nad opravené místo, aby zde tleli na slunci.
Východ byl opět muslimský. Pomstil kruté porážky způsobené islámu křižáky a protože byl vždycky spravedlivý, lidský a velkomyslný, dobyl morálního vítězství, které bylo možná důležitější než vojenský triumf.
Hlavně proto je asi největším vojenským hrdinou muslimského světa Saladín. Byl to moudrý a spravedlivý vůdce. Dobyl velké vítězství, ale nutnot dodat, že hodně křesťanů nechával opustit dobytá města (narozdíl od křížáků).
Po papeži Urbanovi dosedl na papežský stolec Řehoř VIII., laskavý kněz, který ihned vydal výzvu k nové křížové výpravě, slibuje všem, kdo se chopí kříže, odpuštění hříchů a nebesa v případě, že budou zabiti.
Několik křižáků vypálilo v záchvatu náboženské xenofobie mešitu, která byla postavena pro muslimské návštěvníky a když se plameny vymkly kontrole, zničily celou jednu městskou čtvrť.
V ulicích neušetřili nikoho. Svlékali a znásilňovali jeptišky, ženy a dívky byly vystaveny nepředstavitelným odpornostem, dětem rozbíjeli hlavičky o zeď. Požáry založené v různých částech města se nekontrolovatelně šířily a po nich zůstávala jen spáleniště, dým a trosky. Byzantský kronikář Niketas, jemuž zachránil život benátský přítel, složil žalozpěv nad zkázou města, v němž si trpce stěžuje, že i muslimové by byli milosrdnější než tito muži ze Západu, kteří si říkali křesťané.
A teď trošku odbočka.
V červnu 1222 bylo velké a hustě obydlené město Herat v Afganistanu, které se vzbouřilo proti mongolským vládcům, obleženo a podmaněno a všechno obyvatelstvo čítající několik set nebo tisíc mužů, žen a dětí bylo pro výstrahu systematicky vyvražděno. Čingischán si neříkal nadarmo „cep boží“. Jeho surovost byla součástí politiky hrůzy, která mu předcházela, takže lidé, které napadl, byli vyděšeni při pouhém zvuku jeho jména a ochotni se vzdát dřív, než zaútočil.
Nejlépe snad bude si danou knihu přečíst. Samozřejmě, ani muslimská vojska nebyla bez viny, ať už morální či materiální. Ale nějaké náznaky toho, že by snad bílé armády byly blankytně nebesky čisté a lidské, či dokonce lidštější, hodnější, férovější než muslimský sok, to rozhodně ne. Přečetl jsem několi knih, které se tohoto tématu dotýkají, všechny čerpaly z věrohodných historických zdrojů. Ani jedna neukazuje křesťany v lepším světle než-li muslimy.
