Byl jsem Mengeleho asistentem - větičky z díla

13. 04. 2017 20:04:35
Byl jsem Mengeleho asistentem byla snad nejtěžší knihou, co jsem kdy četl. Nikoliv kvůli formě, ale kvůli obsahu. Bylo to zdrcující.

Všichni víme, že nacisté dělali ve vyhlazovacích taborech zvěrstav, ale když o tom člověk čte, už to nejsou jen generalizovaná tvrzení znějící z TV, ale konkrétní příběhy konkrétních lidí.

Předem upozorňuji, že tento zápisek obsahuje mnoho citací z knihy, je to jeho účel. Svoje názory přikládám pouze jen tak na okraj, mnohdy se nevyjádřím. Není třeba.

Každému myslícímu tvorovi musí být jasné, že nacismus byl naprosto zrůdnou ideologií, holokaust otřesným prostředkem k dosažení pokřiveného cíle. To například komunismus jako takový není alespoň zrůdný, byť se to v SSSR nějak vymklo, ale o tom jidy.

Později se dozvídám, že je to Hauptsturmführer SS. Jmenuje se dr. Mengele a je hlavním lékařem koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Stojí u příjezdu každého vlaku na rampě. Osobně provádí selekci. Co znamená selekce v Osvětimi, to záhy a minutu po minutě zažijeme. Její další fáze pozná později každý sám, každý podle svého osudu.

Je zřejmé, že Josef Mengele (pro mě to není doktor, ale člověk s výraznými psychopatickými sklony, bezcitný člověk) je masovým vrahem kolosálních rozměrů.

Než skončí selekce skupiny čítající čtyři tisíce osob, mám čas se rozhlédnout kolem. Ve světle zapadajícího slunce plasticky vystupuje obraz, který jsem viděl škvírou vagonu. Teď vidím ještě víc. První, co upoutá a doslova přiková mou pozornost, je obrovský čtverhranný, směrem vzhůru se zužující komín z červených cihel, který se tyčí na konci patrové, rovněž cihlové budovy připomínající továrnu.

Kotelna s několika sadami kotlů. Kotelnu obsluhují židovští vězni, kteří za pár týdnů také skončí ve spáleništi. Efektivní, že?

Na celém tom systému likvidace Židů není možná nejvíce zrůdná ta četnost zabitých lidí, ale ta mechanika, s jakou celý systém fungoval. Metodicky, bez citů, s mechanickou přesností. Příjezd vlakem, do hodiny v kamnech. Nikdo neviděl těch X milionů Židů umírat, umírali za zdmi. Ti, co odváželi mrtvoly do kárách do kotelny a spalovali byli sami po pár týdnech či měsících zplynování.

Erich von Manstein kdysi vypověděl, že nejhorší pocit ve svém životě měl, když se nachomýtl k masovým popravám Židů, které se konaly na jeho úseku fronty, že strach a ztuhlost lidí, co čekali až zezadu dostanou kulku do hlavy a spadnou do jámy byla pro něj naprosto zdrcující. Přesto proti tomu nic neudělal (jako mnozí jiní) a byl za to později souzen.

Teď už prozradím, co jsem tenkrát ještě netušil: zástup nalevo vkročil o několik minut později do brány jednoho z krematorií. A odtud nebylo návratu!

Uklidňuje mě. Kůže se prý trochu zanítí, ale po týdnu se vyčistí a číslice budou dobře čitelné. Jsem otetován a jakožto dr. Miklós Nyiszli jsem přestal existovat. Stal jsem se vězněm číslo A-8450. Zničehonic se mi vybaví jiný akt. Před patnácti lety mi děkan lékařské fakulty Univerzity Bedřicha Viléma v Breslau (Wroclaw) potřásl rukou a s přáním šťastné budoucnosti mi předal červený diplom.

Z jeho vyprávění poznávám, jak vypadá život v barácích, kde je v boxech těsných jako klece napěchováno 800-1000 osob. Leží na svých ubohých kavalcích podélně, napříč, obráceně, s nohama přes hlavu, krk, prsa těch druhých. Zbaveni všeho lidství kopou a koušou jeden druhého, jen aby si vybojovali pár centimetrů místa pro krátký spánek.

Koncentráčnický chleba, pečený z mouky ze žaludů a doplněný pilinami, už pojídají třetím rokem.

Byl-li alespoň propečený, je to stále lepší než-li "chléb" z GULagu, ten se dle Solženicyna nikdy nepropékal, vždy byl uprostřed mazlavý.

Jejich rodiče, manželky a děti byli zlikvidováni, tedy spáleni už v hodině příjezdu.

Učitelé, vědci, spisovatelé, synové, dcery (!), těhotné ženy. Okradeni, potupeni. Když byl jiném koncentračním táboře zplynován český transport, zpíval se "Kde domov můj".

Probíhá výměna personálu krematoria, denní směna střídá tu noční. Práce v krematoriu totiž běží bez přestávky, ve dne v noci. Od jednoho starého vězně vím, že personál krematoria je označován jako „sonderkomando“ neboli zvláštní komando. Jeho členové mají vynikající zaopatření, kvalitní civilní ošacení.

A pár týdnů života.

Jelikož všechen lidský život, hlavně pak před zavedením řádu a dobré vládní správy, podléhá nenadálým nahodilostem, jest přirozeno, že pověrčivost panuje všude v dobách barbarských a vede lidi k nejvážnějšímu přemýšlení o oněch neviditelných mocnostech, v jejichž rukou spočívá blaho i strádání lidské.

Zkoumáme-li však vlastní své srdce anebo pozorujeme li, co se kolem nás děje, shledáme, že lidé mnohem častěji padají na kolena z citů smutných než z libých.

Blahobyt přijímáváme lehce jako věc, jež nám náleží, a málo se tážeme po jeho příčině anebo původci. Blahobyt plodí veselou mysl a čilost a bodrost a ochotné užívání všeliké společenské a smyslové rozkoše; v takovém pak stavu mysli mívají lidé málo času nebo chuti ku pomýšlení na neznámé neviditelné končiny.

Blahobyt je v pořádku, ale jen za podmínky, že není veden ruku v ruce s hmotnou nerovností napříč společností, což je ale bohužel znak tomu, čemu říkáme "moderní" společnost.

Členové sonderkomanda mají i v tomto ohledu privilegium: mohou knihy brát a číst si je. Jinak tomu, kdo je v lágru přistižen při čtení, hrozí dvacet dnů za katrem ve stoje, ne-li rovnou smrt.

Plyn se bleskurychle rozšíří otvory v rourách a během chvilky vyplní místnost nacpanou lidmi. Zabíjí do pěti minut! Auto Červeného kříže přijíždí takhle ke každému transportu. Přiváží plyn zvenčí. V krematoriu nikdy žádné zásoby nejsou. Je to podlá obezřetnost, ale ještě podlejší je skutečnost, že plyn je dopravován autem se symbolem mezinárodního Červeného kříže!

Dva katani s cyklonem B vyčkají ještě pět minut, aby měli jistotu. Potom si zapálí cigaretu a nastoupí do auta. Právě usmrtili tři tisíce nevinných lidí!

Zajímalo by mně, kolik těchto lidí bylo odsouzeno. Vsadil bych se, že to budou maximálně jednotky.

Moderní ventilátory typu Exhaustor plyn z místnosti brzy odstraní, jeho zbytky se však, byť v malém množství, drží ve škvírách mezi mrtvými těly. Vyvolává dusivý kašel ještě po několika hodinách. Proto má jednotka sonderkomanda, vstupující dovnitř s gumovými stříkačkami, nasazeny plynové masky. Místnost je znovu silně osvětlena. Příchozímu se naskytne otřesný pohled! Mrtvoly neleží rozprostřeny po délce a šířce sálu, ale kupí se na jedné vysoké hromadě. Důvodem je to, že smrtící výpary z vhozených granulí cyklonu zamoří nejprve vzduch dole při zemi a teprve postupně se rozšíří i do vyšších vrstev místnosti. To nutí nebožáky uvnitř, aby šlapali jeden po druhém a drápali se vzhůru. Ve výšce je plyn dostihne později. Jak strašný zápas o život tu asi svádějí, přitom mohou získat jen minutu či dvě navíc!

Přitom o tomto se obecně napříč nejvyššími místy německé vojenské elity vědělo. Muselo se to vědět. A stejně se ti zmrdi u tribunálu hájili, že "já jsem to nevěděl" a "byl to rozkaz nadřízeného".

Osm mužů zubařského komanda stojí u pecí, v rukou dva druhy nářadí, respektive dva chirurgické nástroje: páčidlo a zubařské kleště. Obracejí mrtvé obličejem vzhůru, násilím jim páčí ústa a spíše vylamují než trhají všechny zlaté korunky a můstky, s nešetrností vyplývající z povahy té hrozné činnosti. A to jde přitom o samé prvotřídní zubaře a ústní chirurgy!

Ze zkušenosti vím, že zatímco kliniky světových měst mohou patologickým ústavům nebo ústavům soudního lékařství poskytnout k výzkumným účelům nanejvýš sto nebo sto padesát mrtvých těl ročně, v osvětimském lágru jsou k dispozici v řádu milionů!

Nacházejí se v bloku 14 sektoru F a odtud v doprovodu stráží putují do již zmiňovaného bloku v cikánském táboře. Tady jsou denně podrobováni všemožným lékařským vyšetřením, která lze provádět na živých lidech. Odběry krve, punkce míchy, krevní transfuze mezi sourozenci a bezpočet dalších testů, všechny bolestivé a vyčerpávající.

Toto je snad ještě horší než ta smrt. Přijde mi to odporné. Jaký stupeň zvrácenosti musel mezi SS vládnout, aby se tohlo mohlo dít?

Tyto testy, prováděné, jak zní lékařský termín, „in vivo“ neboli na živých lidech, ovšem ani zdaleka nevyčerpávají možnosti výzkumu vícečetných sourozenců. Mají spoustu mezer, nabízejí toho jen málo! Následuje tedy poslední a nejdůležitější moment výzkumu: patologicko-anatomické vyhodnocení! Porovnání zdravých, abnormálně fungujících a postižených orgánů u dvojčat. K tomuto zkoumání je - jako ke každé pitvě - zapotřebí mrtvých těl! A poněvadž pro paralelní vyhodnocení objevených abnormalit je nutno provést pitvu zároveň, musejí dvojčata zemřít současně! A to se také rukou dr. Mengeleho děje v osvětimském pokusném baráku sekce BIU. Odehrávají se tu věci ojedinělé v historii lékařství na celém světě! Dvojčata tu umírají současně, v téže chvíli, a naskýtá se tak možnost podrobit je srovnávací pitvě! Kde ve volné přírodě nastane ten zázračný případ, aby dvojčata zemřela naráz, na jednom místě?

Sonderkomando je v lágru něco jako šlechta, prominentní oddíl. Jeho členové spí ve vytápěné, vzdušné a čisté světnici, v čistých postelích, na měkkých polštářích, pod teplou přikrývkou. Mají znamenité zaopatření a kvalitní oděv. Mají co kouřit i co pít. Proto se z nich nestává zvěř, tak jako z lidí zdivočelých hladem a svíjejících se ve špinavých zavšivených kotcích, kteří jsou kvůli upuštěnému kousku chleba nebo pro půlku brambory ochotni roztrhat toho druhého na kusy vlastními zuby.

„Hranice“ je padesát metrů dlouhá, šest metrů široká a tři metry hluboká jáma, zaplněná stovkami hořících mrtvých těl. Při okraji směrem ke stromořadí, na vzdálenost pěti nebo šesti metrů od sebe, stojí esesáci se zbraněmi v rukou. Jsou to pistole ráže šest milimetrů, používané k popravě ranou do týla. Jakmile nebožák vyjde z aleje, popadnou ho z obou stran dva muži sonderkomanda a dostrkají ho patnáct nebo dvacet metrů před hlaveň pistole některého ze střelců SS. Výstřely tu uprostřed strašlivého lidského řevu znějí jako slabé třesknutí. Zpravidla jen polomrtvá oběť je shozena do ohnivého moře na dně jámy. O padesát metrů dál zeje další takový příkop. Velitelem hořících hranic je Oberscharführer Moll. Jako lékař a jako očitý svědek prohlašuji, že právě tento muž je tím nejzvrhlejším, nejchladnokrevnějším, nejposedlejším vrahem Třetí říše. Dokonce i dr. Mengele občas jevil jakés takés známky lidství.

Den po likvidaci jsem byl úředně v nemocničním bloku tábora F, kde jsem s nimi mluvil, mimo jiné i s proslulým pražským lékařem dr. Hellerem, hlavním lékařem českého tábora. To on mi vyprávěl o utrpení a bídné smrti výkvětu českého Židovstva. Od té doby jsou po smrti i oni. Byli to lékaři na slovo vzatí! Hluboce se skláním před jejich památkou!

Ve všech čtyřech krematoriích je velký provoz. Dnes v noci spálili řecké Židy ze středomořského ostrova Korfu, jednu z nejstarších náboženských obcí v Evropě. Sedmadvacet dní je převáželi ve vlečných člunech, poté v dobytčátcích, o hladu a žízni. Když vlaky dorazily k rampě vyhlazovacího osvětimského tábora a dveře vagonů se otevřely, nikdo nevystoupil! Polovina lidí byla mrtvá, ostatní v bezvědomí dokonávali. Celý transport do posledního člověka putoval rovnou do krematoria II. Provoz běžel celou noc na plné obrátky.

Na falešných základech je postaveno i celé německé finančnictví. Bez ustání vytrubují do světa, že základní hodnotou Třetí říše, spočívající na nacionálněsocialistických principech, není zlato, ale práce! A přesto v dílně zřízené přímo pro tento účel slévají ze zubů přivlečených a zavražděných Židů denně 30-40 kg zlata.

Zmíněné pravidlo je jedním z důležitých důkazů toho, že vnější vlivy na konstituci, postavu, organické a psychické projevy lidského jedince lze brát v potaz pouze v malé míře.

Tady zásadně nesouhlasím. Podle moderních přístupů, je to naopak vliv prostředí, který formuje jak fyzické tak především psychické metriky každého člověka, a to naprosto zásadně.

Onehdy jsme společně seděli u mého pracovního stolu. Probírali jsme se zdravotními kartami dosud zpracovaných dvojčat a on si náhle povšiml bledého mastného flíčku na světle modrých papírových deskách jedné z nich. Při pitvě beru karty často do ruky, a tak se mohlo stát, že jsem je trochu umastil. Mengele na mě vyčítavě pohlédne a velmi vážně se zeptá: „Jak můžete tak lehkomyslně zacházet s deskami, které dávám dohromady s takovou láskou?“ Ano, z úst dr. Mengeleho zaznělo slovo „láska“. Ohromením jsem ze sebe nevydal ani hlásku, nezmohl jsem se na odpověď.

Příliš mnoho oxymorónů, je to psychopat.

Z čí vůle dopadá na náš nešťastný lid série takových ran? Jestli je to z vůle Boží, pak se tento Bůh musel kamsi propadnout hanbou, protože tolik hrůz si přece nemohl přát ani On.

Ve večerních hodinách, poté co poslal na smrt nejméně deset tisíc lidí, dorazí dr. Mengele. S velkým zájmem poslouchá mé hlášení o výsledcích vyšetření a pitvy dvou tělesně postižených obětí. „Tihle dva nesmějí být spáleni,“ říká, „budou preparováni a jejich kostry zaslány do antropologického muzea v Berlíně!“ Ptá se mě, jaký způsob dokonalého očištění kostry od okolních tkání znám. „Znám dva,“ odpovídám. „První metoda spočívá v umístění těla do roztoku chlorového vápna, ten během dvou týdnů všechny měkké tkáně odstraní. Kosti se pak ponoří do benzinové lázně, která rozpustí tuky v nich obsažené, takže budou suché, bez zápachu a sněhobílé. Druhá metoda je rychlejší. Mrtvolu jednoduše vaříme ve vodě tak dlouho, dokud se maso snadno a hladce neoddělí od kostí. I tady potom aplikujeme benzinovou lázeň za účelem odmaštění a vybělení kostí.“

Na tomto místě se posledním bolestným pohledem loučily se životem čtyři miliony nevinných lidí, aby ulehly do hrobu, který hrobem není. Stojím tu sám, sám na posledním stupínku jejich existence. Je proto na mně, abych splnil tu smutnou povinnost a vzpomněl na ně s hlubokým soucitem místo jejich blízkých, žijících po celém světě.

Byla to historická a šťastná chvíle, když druhý den ráno dorazila na dvůr krematoria I tisícovka vězňů rozdělených do skupin, kteří zahájili demolici budovy s krvavou minulostí. Když se mohutné zdi z červených cihel po explozích dynamitových patron poroučejí k zemi, tak nějak cítím blížící se zánik Třetí říše. Židé je stavěli, Židé je teď bourají! Pozoruji, jak v naději na lepší budoucnost pracují s vervou, u osvětimských vězňů nevídanou!

V bednách částečně vybrakovaných esesáky se dosud válí pohádkové bohatství. Stačili odnést jen zlomek cenností. Nám jde o život, ani na okamžik nás nenapadne zastavit se v běhu a něco z toho si vzít. Víme už, že všechno je pomíjivé, vše má jen relativní hodnotu! Existuje jediná výjimka z tohoto pravidla: svoboda!

Můj pohled vyprovodil dva miliony nevinných obětí do plynových komor a byl jsem svědkem hrůz na hořících hranicích.

Na příkaz doktora, který byl zároveň génius i tichý šílenec, jsem otevřel stovky mrtvol proto, aby z milionových zástupů poslaných do plynu nebo na hranici profitovala věda založená na falešných teoriích. Odkrajoval jsem maso z těl zdravých mladých dívek a na přání dr. Mengeleho z něj připravoval živnou půdu pro kultivaci bakterií. Máčel jsem mrtvoly postižených lidí a trpaslíků v roztoku chlorového vápna nebo jsem je dlouhé dny vařil, aby se očištěné kostry dostaly do muzeí Třetí říše, kde měly být pro budoucí generace důkazem, že jistý národ bylo nezbytné vyhladit. Dvakrát mě ovanul dech smrti, když jsem ležel se zbraní popravčí čety u hlavy. Vyprovodil jsem mrtvá těla svých třinácti set nebohých druhů, abych zůstal jediným zvěstovatelem.

Bez hlesu snáším bolesti působené nemocí a zhroucen do sebe počítám ubíhající měsíce. Je už říjen. Od mého osvobození uplynulo šest měsíců. Jednoho časně zšeřelého odpoledne zimomřivě sedím v šeru svého pokoje, doufám, že teplo sálající z kamen mi přinese úlevu. Zčistajasna se ozve zvonek a dveře se otevřou. Vstoupí má žena s dcerkou. Osvobození je zastihlo ve smutně proslulém likvidačním táboře Bergen-Belsen, odtud se zdrávy vracejí domů. To bylo vše, co dokázaly říci slovy, zbytek vypověděly hodiny trvajícím pláčem, ale já jsem jim rozuměl a beztak všecko věděl. Zase má smysl žít! Je pro koho a pro co! Chci opět pracovat. Bude to nádherný pocit - vědomí, že mohu pomáhat. Mrtvé už ale nikdy pitvat nebudu.

Každý, kdo jen na okamžik sympatizuje s jakoukoliv částí nacistického hnutí, je pro mě morální a lidský odpad!

Autor: Martin Rotter | čtvrtek 13.4.2017 20:04 | karma článku: 29.34 | přečteno: 2359x

Další články blogera

Martin Rotter

Češi by měli být vzteklí!

Tak si tu právě čtu Kovandův komentář. V šílených zprávách posledních pár měsíců se ukazuje, že naše země a lidé v ní se dočista zbláznili.

29.8.2022 v 12:35 | Karma článku: 35.31 | Přečteno: 1335 | Diskuse

Martin Rotter

Plné očkování proti COVIDu zvyšuje vaše šance onemocnět

Je to trošku paradox, nebo se možná jedná o selhání proočkovací lobby či obojí. Oficiální COVIDová statistika v ČR hovoří jasně. Čím více jehel proti COVIDu dostanete, tím větší šance, že onemocníte. Dobré, že?

25.8.2022 v 9:25 | Karma článku: 20.26 | Přečteno: 632 | Diskuse

Martin Rotter

4 očkované děti onemocněly COVIDem, nebo ne?

Jdu na přehled nakažených za uplynulý týden a koukám na tu tabulku. Buď tabulce špatně rozumím nebo patrně došlo k zázraku biblických rozměru!

22.12.2021 v 12:37 | Karma článku: 13.36 | Přečteno: 372 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olga Medová

Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

18.3.2024 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 | Diskuse

Pavel Nitka

Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...

18.3.2024 v 19:20 | Karma článku: 8.20 | Přečteno: 225 | Diskuse

Ján Chomík

U kaderníka

Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.

18.3.2024 v 18:37 | Karma článku: 5.15 | Přečteno: 83 | Diskuse

Josef Ulman

Ja ně prarassijskij...!

Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.

18.3.2024 v 10:10 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 527 | Diskuse

Michal Merhaut

František Dvořák – archeologií proti nacistům

Do dveří kolínského muzea vešlo několik mužů, jeden po druhém, s potřebným časovým rozestupem. Hlavní bylo, ničím na sebe nepoutat pozornost okolí. Byl letní podvečer roku 1941.

18.3.2024 v 8:12 | Karma článku: 16.08 | Přečteno: 225 | Diskuse
Počet článků 41 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3114

Programátor, rodič a kriticky myslící člověk.

Můj web

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...