Věty a příběhy ze Solženicynova Souostroví Gulag

Těžko začínat o něčem, co již bylo kdysi ukončeno. Jak by řekli soudruzi v SSSR: "proč se hrabat v minulosti?" Možná proto, že z mnoha příběhu o skutečných lidech se staly pověsti a z pověstí báje. Dovolte mi uvést pár výňatků.

Na (zhruba) 2200 stranách textu (1*) jsem našel vše. Od křivých svědků až po ty rovné, od dálnic, přes Bělomořský kanál až po tisíce kilometrů kolejí. Od křiváků až po ty morálně rovné. Až tam na Sibiř a mnohém dál, vedly mě řádky Alexandra Solženicyna.

Četl jsem dlouho, takřka půl roku. Chtěl jsem skončit až na poslední řádce knihy, což se podařilo. Jak shrnout děj v jedné větě či dokonce jedním slovem? Jak zaujmout tu hloubku masových hrobů a mělkost soudruhů dozorců, katů, soudců? Jak? Nijak. Pouze na okraj papíru, jako poznámku pod čarou, či snad jako myšlenku k zahození lze označit vše napsané (co napsané, prožité!) jako absurditu.

Za celou četbu jsem si zvýraznil 129 pasáží. Možná, je sem uvedu všechny, možná vznikne celý seriál článku. Nebo možná nevznikne.  Pojďme na to.

Vždyť politika není žádný vědní obor, je to empirická oblast, kterou nelze definovat žádnými matematickými vzorci a která je nadto ještě podřízena lidskému egoismu a slepým vášním.

A každý to ví! Kdy politik nevedl zemi k záhubě či minimálně strastiplným dobám? Jistě existují výjimky, ale najdeme posloupnost, která má jednoznačně dobrý historický význam?

Což nejsou profesionální politikové vředy na krku společnosti, které jí brání volně pohybovat hlavou a rukama?)

Nejsou? Přešlapují na místě, hlava rozhodne proti srdci, aby další hlava rozhodla proti hlavě předchozí. Handrkování, přetvářka.

Kalinnikov: „Diktatura proletariátu je nevyhnutelnou nutností… Zájmy lidu a zájmy sovětské vlády splývají v jedno a směřují k jednomu cíli.“

A. S. se ptá: "a k jakému cíli?" Po přečtení knihy lze soudit, že v onom cíli patrně nezůstane žádný pochybovač naživu, neboť pochybovat znamenalo nejednat čistě komunisticky, a to se neodpouští (stejně jako krádež kolchozní hlávky zelí, která znamená třebas 10/25 let katorgy).

„Michaile Petroviči, řeknu vám to přímo: pokládám vás za komunistu! (To Jakuboviče velice povzbudilo a dodalo mu to sebevědomí.) Nepochybuji o vaší nevinně. Ale my i vy máme stranickou povinnost připravit tento proces.

Žalobce se domlouvá s obviněným (který je morálně samozřejmě nevinen).

Je známo, že ve dvacátých letech známí hypnotizéři odvolávali svá pohostinská představení a vstupovali do služeb GPU. Ví se naprosto spolehlivě, že ve třicátých letech existovala při NKVD škola pro hypnotizéry.

Doznání, o to šlo! Doznání znamená život i smrt.  Vaše tělo přežije a vašim domovem se stane tábor (v lepším případě to nebudou důlní tábory). Ale vaše duše? Vaše tvůrčí já? SMRT! Jaké tvůrčí já? Jaké já? Není žádné já ani ty. Je jen my, všichni a On, Koba (vyberte si), ten nejvyšší.

Ti nejpředvídavější a nejodhodlanější mezi předem odsouzenými se jim nevydali do rukou a spáchali ještě před zatčením sebevraždu (Skrypnik, Tomskij a Gamarnik). Zatknout se však dali ti, kteří chtěli žít. A s tím, kdo chce žít, si můžeš dělat, co chceš…

Byli takoví a kniha říká, že jich bylo hodně. Ti spravedliví a hodní, co nespáchali sebevraždu před transportem (který trval třeba půl roku!) se stali v táborech často oběťmi kriminálních muklů (= vězňů). "Dej sem boty, kurvo... Nedáš? Nůž pod žebra, kurvo."

Avšak hladovka je čistě morální zbraní, ta předpokládá, že věznitel ještě neztratil veškeré ohledy. Nebo že se věznitel obává veřejného mínění. Jedině tehdy je mocnou zbraní.

Co platilo na cara, na Kobu neplatí. Koba nedovolí svobodný tisk, Koba nedovolí svobodné slovo či svobodnou mysl. Car? Vězení za cara bylo jako dovolená. Vězní mohli vést hladovky, psát si takřka neomezeně s rodinou.

Chleba od rána do oběda zplesnivěl, lůžkoviny byly stále vlhké a zdi pokryté zelenou plísní.

Kde jsou ti, co říkají, že odnětí svobody napraví trestance? Odnětí svobody zničí trestancovu mysl! A co jeho tělo? To Koba taky domyslel skvěle. Ale nedejme se mýlit, i další přemýšleli, jak muklovi osladit život - držka Dzeržinskij, křivý Krylenko, teoretik Trockij a další. Jak řekl Trockij: "k nápravě mukla vede jen práce!" Práce!

...písemný styk povolen dvakrát v roce. a to jen ve dnech, které nečekaně určil náčelník věznice (kdo promeškal den, už psát nemohl), a pouze na lístku, který byl dvakrát menší než dopisnice; velmi časté byly tělesné prohlídky, při nichž náhle přepadli vězně, vyvedli je ven a vysvlékli do naha.

I papír na utření zadnice byl větší! Soudruzi, pr*el mít čistou budete, ale dopis? Nedoufejte. Když někdo poslal dvakrát do roka dopis, existovala mizivá šance, že dojde. Nejspíš neprošel přes táborovou cenzuru. Nebo ho spálil hajzl táborový velitel. Nebo posádka poštovního vagónu (je to v knize, je to tam!).

Spojení mezi celami pronásledovali tak přísně, že po každém použití záchodu jej dozorci prohledávali a svítili baterkou do každé díry.

Mukl se nesmí spojit s dalším muklem. To není dobré pro morálku dozorců. Dozorce nesmí stát proti domluveným a sehraným muklům. Toto obzvláště platilo v tranzitních vězních a věznicích v Moskvě - Lubjanka, Butyrky.

Ginzburgová ostatně správně usuzuje, že korekci dávali nikoliv za proviněni, nýbrž podle rozvrhu: všichni se tam museli po řadě vystřídat, aby poznali, co to je.

To Nejvyšší učení říká, že pořádným peklem musí mukl projít, aby se napravil. Sedřít mysl, sedřít tělo. Nic nesedře mysl víc, než týdenní korekce - místnost bez světla, 100 gramů chleba denně, místnost tak malá, že si nelehneš, naučíš se spát ve stoje!

Což nechápeme, že majetkem hubíme vlastní duši?

Nelze vyložit vyšší pravdu. Obzvláště dnes, v dobách konzumního konformismu, kdy obžerství všeho druhu je normou. Ó, jakou hloubku má ta dnešní společnost, postavená na statcích. Pro samé hordy peněz si nevidíme na špičku nosu. Znáte morálně čistého miliardáře? Znáte?!?

Měj jenom to, co můžeš stále s sebou nosit: Nauč se znát jazyky, nauč se znát země, nauč se znát lidi! Tvým cestovním vakem budiž tvá paměť! Všechno si zapamatuj! Jen tato hořká semena snad někdy vzklíčí.

Alexandře, vzklíčila! U tebe ano. Děkuji ti, děkuji! Tvá svědectví a svědectví tvých souvěrců by se měla zavést jakožto povinná četba na středních školách, neboť rozšiřují obzory více než Bible, více než naivní Rolland a ta romantická verbež, více než ti prokletí, více než Kant, více než Hume...

Teď mu dali 10 let lágru, ale to je jistě jen špatný vtip, to se vysvětlí.

Nějak je třeba uchlácholit spolupracovníky odsouzeného. Rodinu netřeba chlácholit, podle sovětského práva je Gulag požere taky. Jsou příbuzní zrádce lidu? Jsou. Půjdou sedět? Půjdou. Spolu se svým manželem/otcem/synem. Ovšemže ne! Otec na Kolymu, zbytek té antisovětské verbeže do Norilska.

Četnicí! Četníci! – volali radostně vězňové. Byli rádi, že je na další cestě už nebude eskortovat vojenský doprovod, nýbrž četníci.

Ach ta policie. Nezkažení mladíci. Oproti vězeňským eskortám přímo luxusní doprovod, dokonce ani nemlátí pažbami.

Ach, je toho mnoho. Mnoho pasáží ještě zbývá. Nechme je na později.

Poznámky

1* - Četl jsem na čtečce Amazon Kindle Paperwhite. Počet stran na Kindlu nekoresponduje s počtem stran skutečné knihy. Skutečný počet stran je součtem počtů stran všech tří dílů Souostroví Gulagu.