Leningrad - Tragédie obleženého města 1941-1944 - poznámky a větičky

Leningrad - Tragédie obleženého města 1941-1944, tuto knihu jsem přečetl skoro jedním hltem. Popisuje naprosti výjimečné události. Autorem knihy je Anna Reid.

Tak pojďme na to. Tento článek nabídne řadu vět a pasáží z knihy, které mě upoutaly. Kniha má brutální historicky, etický, morální i politický přesah. Mnoho myšlenek a důsledků je aktuálních i dnes. Všechny výtažky zde dávám bez jakýchkoliv úprav a zároveň respektují vlastnická a autorská práva vydavatele, autora a všech ostatních.

Skutečností zůstává, že Velká vlastenecká válka, jak jí většinou pořád říkají, byla vyhrána za neuvěřitelnou vysokou cenu. Obležení Leningradu toho je nejextrémnějším příkladem. Nacistické Německo sice zahájilo obležení s nelidským a účelovým uvažováním, ale byl to sovětský režim, kdo nedokázal evakuovat civilisty včas, shromáždit dostatečné zásoby, zarazit krádeže potravin a řádně zorganizovat dopravu po Ledové cestě. Byl to také sovětský režim, kdo nesmyslně utratil tisíce mladých životů v jednotkách narodnovo opolčenija, a pokračoval v zavírání a popravování svých nejpokornějších a nejvlastenečtějších občanů, když už umírali hlady. Pokud by Sovětský svaz měl jiné vůdce, snad by se dokázal na blokádu Leningradu připravit lépe, možná by dokázal úplně zabránit obležení Leningradu, a – na prvním místě – nikdy by na sebe nenechal zaútočit.

Pravda je, že Stalin mnoho věci zejména v letech 1941 - 1942 zanedbal, podcenil. Nicméně mnoho věcí zvládl bravůrně a byť byl nepochybně masovým vrahem, morální i eticky naprostým odpadem, nelze v některých pohledech popřít jeho nemalé zásluhy na konečném vítězství Sovětského svazu.

V zoo zahynul jeden zaměstnanec, dítě a sedmdesát zvířat, včetně proslulé slonice Betty, která přišla do Petěrburgu šest let před revolucí z Hamburku. Opice byly natolik traumatizovány, jak si povšimli zaměstnanci, že ještě několik dní po náletu seděly tiše ve stavu jakési strnulosti, dokonce ani nereagovaly na granáty, dopadající všude kolem.

Někdy jsou hrůzy, která zažijí zvířata pro mě jako pro čtenáře natolik brutální, že je mi jich líto ještě více než těch lidí.

Aby se ušetřily dvě tuny rostlinného oleje, které byly každodenně používány k vymazávání nádob používaných k pečení chleba, byla vymyšlena emulze sestávající z vody, slunečnicového oleje a „alkalického mýdla“, což je vedlejší produkt rafinace pokrmových olejů do paliva. 

Příděly v Rudé armádě byly chudičké: chleba se „podobal asfaltu jak barvou, tak hustotou“, kaši se přezdívalo „šrapnel“.4 Sovětští vojáci uvnitř obléhacího kruhu nejen hromadně dezertovali, ale také se sami stříleli do nohou a rukou a páchali sebevraždy. 

Situace ale nebyla tak jednoduchá. V mnoha ruských dílech či dílech o východní frontě se píše na spoustě míst, že ochota Rusů jít do Rudé armády byla šíleně obrovská. Bylo velkou ostudou nejít na frontu, když ostatní muži z vesnice šli. Krásně to popisuje třeba Vasilij Zajcev ve své autobiografii.

„Před válkou,“ napsala Jelena Kočinová už 3. října, „se lidé přizdobovali statečností, věrností principům, poctivostí, čímkoliv chtěli. Ale hurikán války strhl všechny tyto hadry: teď se každý stal tím, čím ve skutečnosti je, a ne čím by být chtěl.“ 

 Proto to nejlepší, co se bezpečně dá uvést, je, že za dobu obklíčení nebyl počet zahynulých civilistů menší než 650 000 a vyšší než 800 000. Pokud by mělo být uvedeno přece jen jedno číslo, pak by se pravděpodobně jednalo o 750 000 obětí, čili zahynul jeden ze tří až jeden ze čtyř obyvatel Leningradu, vzhledem k velikosti jeho populace těsně před válkou.

 Političtí vůdci se také obávali toho, že dobrovolnictví maskuje zradu. Mezi těmi, kdo podepsali, bylo objeveno třináct etnických Němců a estonských „cizinců“, jeden ex-trockista, bílý Fin a několik španělských a rakouských komunistů. Všichni byli z opolčenije vyhozeni a předáni do rukou NKVD.18

Cokoliv obvyklézo i neobvyklého může maskovat zradu nebo škůdnictví. Jak by řekl Alexandr Solženicyn.

 Velitel pozemní armády Brauchitsch ve své odpovědi navrhl, aby byli vojáci ušetřeni psychického strádání ze zabíjení žen a dětí zblízka tím, že by se to působením minových polí a dalekonosného dělostřelectva dělo ve větší vzdálenosti od nich. Jakmile jednotky Rudé armády rozmístěné kolem Leningradu kapitulují, mohly by být německé jednotky dokonce dočasně přemístěny stranou. „Ale i v tomto případě velká část populace zahyne, ale alespoň mimo dohled našich očí.“

Co oči nevidí...

V Institutu fyziologie byli snězeni Pavlovovi slintající psi, jinde se vědci dělili o „Liebigův extrakt“, vývar ze sušeného masa z embryí telat, který byl jinak používán k pěstování bakterií. Jeden otec přinesl domů červivé koleno ze soba, který se stal obětí náletu v zoo.  

Avšak ona měla na starost protiletadlové kryty v paláci, v nichž se skrývala většina města, takže promeškala možnost dostat se pryč buď na náklaďáku, anebo pěšky. Fašisté ji a různé jiné postříleli na trávníku naproti cvičišti hned vedle Monogramské brány, předtím si museli sami vykopat své hroby. 

Erich von Manstein (jinak docela příkladný voják, který neměl se zvěrstvy SS nic moc společného) se jednou nachomýtl k masovým popravám lidí (Židů) a popsal to jako nejhorší zážitek svého života. Zejména ten pocit, kdy ti lidé věděli, že zemřou, prý není nic strašnějšího, než vidět vyprchávající touhu žít v očích popravovaného. To samé popisují přeživší Židé z koncentráků, zejména ti, co nuceně pracovali u sprch. Nejhorší prý bylo to ticho těch, co věděli, že už nic nezmohou.

Myslím, že skutečný život je jen hlad a zbytek je přelud. V době hladomoru se lidé odhalují, svlékají se, osvobozují od všech pozlátek. Někteří se projeví jako úžasní hrdinové, nemající sobě rovna, jiní jako lotři, darebáci, vrazi, kanibalové. Neexistovalo nic polovičatého. Všechno bylo skutečné. Nebe se roztáhlo a na něm bylo vidět boha. 

V Erismanově nemocnici přednášel patolog Vladimír Garšin i v průběhu náletů a zkoušel jako obvykle až do konce zimního semestru a zkouškového období, dokonce i když jeho studenti na svých kolejích umírali. 

Hrdina.

Úmrtní list, prosinec 1941. Jako příčina smrti je uvedena „dystrofie“, což byl jen eufemismus pro smrt hladem. 

Hlad vypukl téměř okamžitě a v říjnu milice (policie) začala hlásit na ulicích mrtvá těla těch, kdo zemřeli hladem. Počet mrtvých se zčtyřnásobil v prosinci a vrcholku dosáhl v lednu a únoru, kdy za každý měsíc zemřelo téměř sto tisíc obyvatel. 

Všichni mluví o vylodění v Normandii, kde padlo jen v úhrnu pár desítek tisíc spojenců. Leningrad? Moskva? Charkov? Sevastopol? Stalingrad? Kursk? Prochorovka? Vorkuta? Solovětské ostrovy? Ljubljanka?

Jen si to představte, tisíce lidí za den.

Nechvalně známá je skutečnost, že lidový komisariát obchodu pokračoval v posílání obilí, nafty, kaučuku a mědi do Německa ještě v předvečer vypuknutí invaze. 

Stalinova dosti možná největší chyba. Věřil v odvrácení očividného, ale ne tak naivně jako matláci z Francie či Velké Británie.

Komisař Mosejenko z 1. DNO vysvětloval 21. července, proč byla jeho jednotka přinucena k ústupu:
Prapor se bránil minometné palbě, přičemž sám nemohl zahájit odvetnou palbu, protože žádné minomety neměl. 

Rozdílnost mezi vybaveností jednotek byla v Rudé armádě obří. Například Zajcev si nikdy v knize nestěžoval na nedostatek jídla, výstroj či výzbroje. Na druhou stranu jsem četl třeba knihu od Mansura Abdulina, kde takové výtky zazněly.

Četař byl přesvědčen, že je to lidské maso… Takže spustil poplach a během následujícího vyšetřování se zjistilo, že nejenže nemocní a zranění v nemocnici pojídali lidské maso, ale že stejně činilo asi dvacet členů zdravotnického personálu, počínaje doktory a sestrami až po pomocné dělníky. Systematicky se krmili masem z mrtvých těl a amputovaných nohou. Na základě zvláštního rozkazu vojenské rady armády byli všichni zastřeleni. 

A tady. Velký morální problém? Obzvláště jako čtenář Kanta mám s tím zastřelením obrovský morální problém. Souhlasem s tím zastřelením bychom totiž řekli, že zastřelení lidí, kteří se snaží (ne na úkor druhých) přežít, je univerzální prospěšný princip, a tedy v pořádku, což se mi příčí.

Pro Sovětský svaz bylo prvních jedenáct dní války zničujících. Stál proti doposud největší invazní síle, jakou kdy svět zažil: proti čtyřem milionům německých vojáků a vojáků Osy, proti 3350 tanků, 7000 děl, více než 2000 letounů a 600 000 koní.

Například 3. střelecký pluk 1. gardové divize měl 791 pušku, deset odstřelovačských pušek a pět revolverů pro celkem 2667 mužů. 

V tehdejší situaci to s vojenskou obranou bylo nemyslitelné. Regulérní divize v dosahu města neexistovaly, odstřelování města probíhalo z velkých vzáleností, oblohu kontrolovali Němci.

V případě, kdy nejsou k dispozici ruční granáty ani Molotovovy koktejly, pokračoval bezstarostně návod, může být tank vyřazen rozhodným a zručným použitím bajonetu, pažby pušky, nože, páčidla nebo sekery.“ 

Na Panzery nebo Tigery to určitě fungovalo.

Možná smutnější, dokonce ještě víc než fyzické strádání, bylo, jak hlad ničil a ubíjel osobnost člověka a jeho vztahy. 

Lichačev také podotýká, že zoologové obležení většinou přežili, protože věděli, jak chytat krysy a holuby. Nepraktičtí matematikové umírali. 

Když jsme žili v dětském domově, nepomýšleli jsme na to, jenom jsme čekali, až skončí válka. Teprve když přišlo vítězství, pochopili jsme, že se budeme muset nějak vyrovnat se svými životy, se vším, co jsme ztratili. 

Miliony ztracených generací.

Protože těla byla zmrzlá na kámen, pracovní skupiny používaly k nacpání maximálního počtu těl na korbu tu samou techniku, jako při přepravě dřevěných polen; část těl se postavila kolem postranic zevnitř vertikálně, čímž se vytvořil plot, který mohl držet další naskládaná těla. 

No nic, příště možná něco veselejšího. :)