Věty a příběhy ze Solženicynova Souostroví Gulag - část II.

Pokračujme další a tentokrát nejspíš poslední várkou úryvků ze Solženicynového Souostroví Gulag. Proč? Protože je důležité připomínat si historii. Jinak, jak by pravil Tolkien: "Ze skutků se stanou pověsti a z pověstí báje."

Možná právě v dnešních dobách je důležité připomínat si to, co nemá být ani zapomenuto ani ztraceno, neboť právě historie je nám tím nejlepším průvodcem budoucností. Popojedem.

I vězeňské vozy jsou pozůstatkem historie. Čím se liší vězeňský povoz, jak jej popsal Balzac, od dnešního vězeňského auta? Jen tím, že se vlekl pomaleji a že jej tak nepřecpávali.

Solženicyn v knize často líčil využívání hrubě poddimenzovaných dopravních prostředků, místností či prostor. Že je cela pro 8 lidí? My tam dáme 70 (skutečná čísla z knihy). Že je auto pro 12? Pche, 30 se jich tam vejde.

A také tu není teplé azurové moře (vody na koupání je tu jeden litr na osobu, a aby to bylo pohodlnější, čtyři litry na čtyři do jednoho umyvadla a myjte se najednou!). Ale ostatní přístavní romantiky – špína, hmyz, nadávky, zmatek, Babylón jazyků a rvačky – té je tady habaděj.

A to se koupali! Pasáží, kde Alexandr popisuje koupání je v celé knize (2200 "Kindle" stran) asi tolik jako je vody na pouštích velké Sahary.

Irkutsk? Tam přece několikrát zazdívali okna na menší, bylo vidět, jaká byla za cara i jak je postupně zazdívali a jaké otvory nakonec zůstaly.

Za Cara totiž bylo všechno větší. Okna v celách (dokonce velmi často bez mříží), samotné cely či talíře s jídlem. K sakru, dokonce i hladovek se za Cara drželo víc. Car se totiž bál veřejného mínění a hladovky často vedly alespoň k nějakému pozitivnímu výsledku. Rudí z počátku s hladovkami taktéž bojovali a Solženicyn popisuje pár dílčích úspěchů soudruhů spoluvěžňů, ale Stalin to zatrhnul. "Ať chcípnou." Případně jim tam ten požer dáme hadicí.

Jestliže někdo z desítky umřel, strčili ho pod palandu a nechali ho tam tak dlouho, dokud nezačal zapáchat. A brali na něho příděl.

Hlad byl hlad. Dobrá ryba na Solovkách byl zázrak. Stejně jako například dopečený chléb.

V Irkutsku nebyla taky žádná zvláštní tranzitka, ale v osmatřicátém si tam lékaři netroufali do cel ani nakouknout, šli jen po chodbě a vertuchaj křičel do dveří: „Kdo je v bezvědomí. ať vyjde ven!“

Z našeho bloku vynesli každé ráno sto lidí. Stavěli márnici – vězňové se museli zapřáhnout do vozů a vozit kámen. Dneska vezeš ty, zítra sem povezou tebe. 

...na jídlo vydávají jednu misku pro čtyři lidi a pitnou vodu jeden hrneček na osobu a den (hrnky tu mají). A tu se jeden ze čtyř rozhodne použít společnou misku, aby ulevil svému vnitřnímu tlaku, ale před obědem odmítne dát svou zásobu vody na její umytí. Jaký je to konflikt! Jaká srážka čtyř charakterů! Jaké jemné odstíny!

Musíme si uvědomit, že potřeba vyprázdnit se byla do určité míry velice důležitá. Vězni byli "vyváděni" dvakrát denně, někdy ani to ne. Solženicyn například popisuje, že když se po propuštění poprvé posadil na skutečný záchod, na skutečnou mísu (!!) byl to naprosto neuvěřitelně krásný pocit.

Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem – nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého není nikdy vrchovatě.

Kýbl pronikavě páchl – v takovém vedru se jeho obsah rychleji rozkládal. Cela, určená pro pětadvacet lidí, nebyla ani příliš přecpaná, bylo v ní asi osmdesát vězňů. 

Málo cel, málo vozů, málo místa, málo lžiček - hodně muklů.

V prosinci 1917 předkládá k úvaze takovýto soubor trestů: "Konfiskaci veškerého majetku… vazbu, odeslání na frontu a nucené práce pro všechny, kdož přestoupí platné zákony.

Že by nápad aplikovatelný na dnešní společnost?

Lenin žádal, aby se zvýšil počet věznic a zostřily trestní sankce a v květnové prováděcí směrnici stanovil za úplatkářství trest minimálně deseti let vězení a k tomu deset let nucených prací, tedy dohromady dvacet let.

Tento definitivně! Okamžitě schválit, Sněmovna, prezident, šup. Myslím to vážně! Neber úplatky, nebo...

Vždyť už Marx ve své "Kritice Gothajského programu" poukázal na to, že jediný prostředek k polepšení vězňů je produktivní práce.

Samozřejmě, ale také poté, co jsou propuštěni, ať nemají roupy.

Sáně nebo povoz netáhnou koně, nýbrž lidé (několik v jednom spřežení a zase je na to zkratka: DOVYFUK (dočasně vykonávající funkci koně).

U-SLON (Upravljenije Soloveckych Lagerej Osobovo Naznačenija - Správa zvláštních soloveckých táborů). 

Později se zjistilo: při každé prohlídce spouštěli angličtí námořníci uprchlíka na opačné straně lodi kotevním řetězem pod vodu s dýchací trubicí v zubech. 

Když anglická plavidla v rámci smlouvy o výpomoci dovážela zbraně či jiný materiál, občas nějakého soudruha schovala.

Každý pravý prorok přichází ve chvíli, kdy je ho navýsost zapotřebí.

Vždyť přece "lidská surovina se zpracovává neskonale obtížněji než dřevo" to je ale jazyk! ta hloubka! kdopak to řekl? - to říká v knize Gorkij, když polemizuje se "slovním pozlátkem ,humanismu' ". 

Ach, Maxime! Kanta na tebe.

...úkolem sovětské pracovní nápravné politiky je "přeměna nejhoršího lidského materiálu (vzpomínáte si na suroviny? vzpomínáte si na hmyz? - A. S.) v plnohodnotné, aktivní, uvědomělé budovatele socialismu."

Prací ke světlejším zítřkům. Kolikrát mi přijde, že nahnat všechny ti kritizátory, vegany, hamburgerožrouty a politiky do řepy by mohlo skutečně slavit úspěch.

Vězňové hladověli tak, že u potoka Zarosšij snědli mrtvolu koně, jež v červenci hnila přes týden, páchla a celá se hýbala mouchami a červy. Na dole Utinyj muklové snědli půl sudu mazadla, přivezeného na mazání koleček. Na Mylze se živili lišejníkem jako sobi.

Představte si, dnes u nás byla návštěva, studentka gymnázia. Regulérně odmítla rozinky, že prý to jíst nebude, a to ne kvůli ne-chuti, ale kvůli špatným látkám v nich obsažených! Guláš taky odmítla. Ta dnešní mládež.

Cítím, že tábor nevydržím.

Bože, Bože! Pod palbou a bombami jsem Tě prosil, abys mi zachoval život. A nyní Tě prosím - pošli mi smrt.

Solženicyn byl příkladným vojákem, dokonce docela hodně úspěšným.

Ostatně - má smysl přít se o délku pracovní doby? - vždyť norma je větší pán než pracovní doba, a když brigáda nesplnila normu, střídaly se včas jen stráže, zatímco pracanti zůstávali v lese do půlnoci ve světle reflektorů a teprve k ránu šli do tábora sníst večeři zároveň se snídaní - a znovu do Iesa. Není nikoho, kdo by o tom pověděl: všichni umřeli.

V táboře je výhodné být zdravotníkem, holičem, harmonikářem - neodvažuji se jít výš. Neztratíš se, jsi-li klempíř, sklenář, automechanik. Ale běda ti, jsi-li genetik, nebo nedej Bůh, filozof, jsi-li jazykovědec nebo kunsthistorik, je s tebou amen! Zhebneš na společných pracích do dvou týdnů. 

Oračevskij sám dostal jen pět let. Zavřeli ho pro zločinný výraz tváře (facecrime - přesně podle Orwella) - pro úsměv! 

Zavíralo se i za křivý pohled na vězeňský povoz!

Jakou čáru je těžší udělat - přímku nebo křivku? Na přímku potřebuješ přístroje, křivku udělá i ožrala nohama. Stejné je to s čárou života.

Lehká snídaně? Jistě, vím, o co jde. To je ještě za tmy, v zákopu, jedna konzerva amerického vepřového pro osm lidí - a hurá! Za vlast! Za Stalina! 

Ba ne, staré přísloví nelže - statečného hledej ve vězení, hloupého mezi politruky. 

JÁNOS KÁDAR, WLADYSLAV GOMULKA, GUSTÁV HUSÁK.  Prošli nespravedlivým zatčením i vyšetřováním a mučením, řadu let si odseděli. Celý svět vidí, kolik se toho naučili. Celý svět poznal, zač stojí. 

Poznali jsme.

I kámen se drolí, natož člověk!

Sám Kašketin dostal v roce 1938 Leninův řád "za zvláštní zásluhy před stranou a vládou". A rok poté byl v Lefortovu popraven.

Tak tohle není poslední část, pokračování příště. V zásobě mám i útržky z dalších děl, která jsem v poslední době přečetl. :)

EDIT: Omlouvám se za pravopisné chyby, průběžně opravuji. Článek jsem psal už dost znaven.