Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Věty a příběhy ze Solženicynova Souostroví Gulag - část III.

18. 06. 2016 21:30:08
Když jsem četl Solženicynovo Souostroví Gulag, chtěl jsem to zabalit na dvacaté stránce. Pak na dvousté. Pak na dvoutisící. A pak jsem si řekl, že těch 35 zbývajících už dočtu. Stálo to za to! Odměna? Otevřená oči i otevřená mysl.

Dozvíme se o mnoha případech podobných tomu, co se stalo účetnímu Ortauského oddělení Karlagu: poslali ho 40 kilometrů daleko se zprávou, a s ním jediného strážného. Zpátky musel nejen vézt na voze na mol opilého strážného, ale zvlášť hlídat jeho pušku, aby toho pitomce nesoudili za její ztrátu.

Utíkat v nevhodných oblastech se zkrátka nedalo a všichni trestanci to věděli. Nepřitelem nebyli (leckdy neschopní) hlídači, to vůbec ne. Nepřítelem byla příroda a v jižnějších polohách zejména obyvatelstvo, které i za drobnou odměnu udalo kohokoliv na útěku.

I zeměpisná poloha Souostroví byla nepřekonatelnou překážkou útěku: ta obrovská prostranství sněhové nebo písečné pouště, tundra, tajga. Kolyma sice není ostrov, je však horší než ostrov: je to ztracený kout země, kam se dá z Kolymy prchnout?

Zkuste odsud utíkat!

V roce 1932 v Dmitlagu (to píše Averbach, to je černé na bílém) dávali za mostyrku - sebezmrzačení - rok trestní izolace!

O pár desítek dříve dával za hladovky a sebemrzačení Car jídlo, pohodlnější cely či lepší oděvy. Proč? Protože se bál veřejného mínění. Za komančů veřejné mínění nebylo.

V trestním zákoníku stát zakazuje občanům místo střelné nebo sečně zbraně - ale nebere na sehe jejich ochranu! Stát vydává své občany všanc banditům - a prostřednictvím tisku se odvažuje vyzývat k tomu, aby se "veřejnost postavila na odpor" těmto banditům! Na odpor - čím? Deštníky? Válečkem na nudle?

Paralela s dneškem, víme? Zpřísnění získání zbrojních průkazů, víme?

Víťa Kopťajev sedí od svých dvanácti let nepřetržitě. Byl odsouzen čtrnáctkrát, z toho devětkrát za útěky. "Na svobodě jsem ještě zákonným způsobem nebyl."

Filosofii svobody nelze postihnout zákonem, neboť svoboda je věc ukotvená v našem vnímání a duši, a tu nám nemohou žádné zákony vzít.

Instituce, v nichž proletářský stát uskutečňuje trest odnětí svobody..., mohou být nazývány věznicemi nebo jiným termínem - nejde o terminologii. Jsou to místa, kde život není ničen, kde znovu roste a vzkvétá...

Krásně to měli vymyšlené. A prostředek toho zlepšení? Terapie? Léčba příčiny vraždy/loupeže/skutku? Nikoliv. Jen práce, práce.

Neomezená moc v rukou omezených lidí vždycky vede ke krutosti.

Hitler, Stalin, Ceaușescu, víme?

To, v čem tábory byly ekonomicky odůvodněné, předpověděl již Thomas More, praotec socialismu, ve své Utopii. Tábory byly dobré pro ponižující a zvlášť těžké činnosti, které za socialismu nebude nikdo chtít dělat.

Na ještě větším Volžském kanálu (objemem prací byl sedmkrát větší než Bělomořský, lze ho srovnat s Panamským a Suezským kanálem) bylo vykopáno 128 kilometrů o hloubce více než 5 metrů, s horní šířkou 85 metrů - a téměř všechno motykou, lopatou, kolečkem.

Dobrému člověku i suchar slouží ke zdraví, zlému ani maso nejde k duhu.

Postupně jsem pochopil, že čára, která rozděluje dobro a zlo, neleží mezi státy, mezi třídami, mezi stranami - že protíná každé lidské srdce a všechna lidská srdce. Tato čára je proměnlivá, po léta v nás kolísá. I v srdci, zachváceném zlem, si uchovává maličké předností dobra. I v srdci nejdobrotivějším - nevykořenitelný kouteček zla.

Jak hodně lze postihnout pár větami. :)

Nic tak nepřispívá k tomu, že se v nás probouzí pochopení všeho, jako drásavé přemýšlení nad vlastními zločiny, nedostatky a chybami.

Což ale vyžaduje sebereflexní přístup a tedy určitý rozumný morální a etický základ daného člověka.

Nikolaj Morozov v sobě neměl nic zvláštního ani před zatčením, ani - a to je to nejdivnější - po propuštění. Ale vnitřní soustředění ve vězení mu umožnilo dospět k poznání planetární stavby atomu, kde jádro a elektrony mají různé náboje - a to deset let před Rutherfordem!

Mnoho velmi chytrých lidí sedělo, například také fenomenální biolog Nikolaj Timofejev-Resovskij, se kterým se Solženicyn ve vězení osobně potkal a v knize o tom vypráví.

Tam, kde člověk spatřuje zlo, se téměř nemůže donutit současně vidět dobro.

Zlo není opakem dobra, spíše se zdá, že zlo je nádorem dobra. Ve všem dobrém je kousíček zla. Otázkou je, zda je to tentokrát nádor zhoubný.

Že jsme národ veliký, musíme dokázat velikostí činů, nikoli územní rozlohou a množstvím podrobených národů. A hloubkou, s níž obděláme půdu, jež nám zbude po odečtení zemí, jež s námi nebudou chtít žít.

Navzdory megalomanům (Stalin), snílkům (Lenin) a magorům (Berija) ve vedení státní správy v SSSR si mnoho tamních lidí zachovalo svoji tvář a mnoho heroismu lemovalo cestu k vítězství ve druhé světové válce, samozřejmě včetně masivních lidských obětí. Například Vasilij Zajcev ve své autobiografii nesčetněkrát popisuje, jak Němci "po iksté" dobyli Mamajevovu mohylu a město téměř padlo a vždy se v určitém časovém okamžiku něco zlomilo a jazýček vah se vyrovnal. Těžko soudit, zda by v soubě jiný národ v dané historické chvíli nalezl dostatek vnitřních sil a dovedl vše k vítězství. Pamatujme, že právě díky krvi sovětského lidu a magorismu sovětského vedeni jsme dnes demokratickým státem v demokratické Evropě!

V táboře smíte mít tužku a papír, ale nesmíte mít nic napsaného (pokud to není poéma o Stalinovi).

Solženicyn popisuje, jak si mnoho básníků pamatovalo celá svá díla během celého pobytu v táborech GULAGu. Bez těch skvělých mozků by bylo mnoho ztraceno.

Když nejdete pracovat, strašně poškozujete stát!

A Puškin z vesnice Michajlovskoje, z toho ráje na zemi, kde dej Bůh, aby člověk mohl žít, psal v říjnu 1824 Žukovskému: „Zachraň mě (tj. před vyhnanstvím – A. S.), třeba do pevnosti, třeba do Soloveckého kláštera!“ A nebyla to prázdná fráze, také gubernátorovi psal a žádal místo vyhnanství vězení. My, co jsme poznali, co jsou to Solovky, se teď nemůžeme vynadivit: v jakém hnutí mysli, v jakém zoufalství a nevědomosti mohl pronásledovaný básník zahazovat Michajlovskoje a prosit o Solovecké ostrovy?...

Vězení za Cara bylo oproti Vězení za Všemohoucího naprostím luxusem. Jen si to představte. V cele máte okno, které Vám v zimě zavřou, abyste nemrzli. V létě ním vidíte ulice, stromy, nebe!

Na Soloveckých ostrovech za katrem opravdu být nechcete.

(A řekněme i všeobecně: jestliže je režim nemravný, není mu ani nikdo z poddaných ničím povinován.)

Samozřejmě, že není. Ale na to už se dávno zapomnělo. Jak by řekl Tolkien: "Ze skutků se staly pověsti a z pověstí báje."

Marie Sumbergová dostala za první rok práce v kolchoze dvacet gramů obilí na pracovní jednotku (i to Boží ptáče nasbírá na cestě víc!) a 25 stalinských kopějek – tedy půldruhé chruščovovské kopějky. Za celoroční výdělek si koupila... plechové umyvadlo.

Jdu na hlavní náměstí. Je tu dav, asi dvě stě lidí, to je na Kok-Těrek velmi mnoho. Shlukli se pod zachmuřeným nebem kolem sloupu s tlampačem. V davu je hodně Kazachů, hlavně starých. Smekli, drží v rukou přepychové zrzavé ondatří čepice. Jsou velmi zasmušilí. Mladí jsou lhostejnější. Pár traktoristů nesmeklo. Já pochopitelně také nesmeknu. Ještě nerozumím hlasatelovým slovům (dramaticky mu přeskakuje hlas) – ale už začínám chápat. Okamžik, po němž jsme s kamarády toužili již jako studenti! Okamžik, v nějž doufají všichni muklové Gulagu (vyjma pravověrné). Umřel asiatský diktátor! Chcípl, ten zloduch! Ach, jak otevřeně teď jásají v našem zvláštním táboře! A tady stojí učitelky ze školy, ruská děvčata, a hořce lkají: „Co teď bude?“ Ztratily tatíčka... Člověk by na ně chtěl přes náměstí zavolat: „Dobré to bude! Vaše otce nepopraví! Ženichy nezavřou! A nebudou z vás děti nepřátel lidu!“ Mám chuť hulákat, mám chuť tančit jako divoch!

Se Stalinem to (víceménně) začalo, se Stalinem to (víceménně) skončilo.

Lidské srdce však těžko může setrvat na cestě rozumu.

Nejlíp se v životě má ten, kdo ví když odbočit z cesty rozumu na cestu srdce a naopak.

Dvě století Evropa mluví o rovnosti – a přitom jsme tak rozdílní!

Takže stále to stejné.

Nestačí milovat lidstvo, je třeba umět snášet lidi.

„Solženicynova novela musí být okamžitě vyřazena ze všech knihoven a čítáren.“ (A. Kuzmin. Orel)

Nebo spíš vyřadit Kuzmina a Orela.

A dokonce ani při této poslední redakci jsem zase ani jednou neviděl celou knihu pohromadě, neměl jsem ji na jednom stole.

Je to vskutku tak. Solženicyn skutečně neměl první vydání knihy k dispozici jako celek, a to z mnoha důvodů, například při razii bytu by mohl přijít o celoživotní dílo. Taktéž například překlady do češtiny neprováděl jeden jedinec, ale hned skupina, každý překladatel dostal jen část díla vyvezeného ze SSSR.

Lidé vs. doba

Na posledních cca 100 stranách díla Solženicyn popisuje několik desítek význačných lidí jeho doby.

BENDERA (Baedera) Stěpan, 1909-1959, vůdce ukrajinských nacionalistů; za studia v Lvově se připojil k ilegální ukrajinské protisovětské organizaci UVO a pak k nacionalistickému hnutí za nezávislost Ukrajiny OUN; od 1941 v koncentračním táboře Sachsenhausen, po válce převzal vedení zahraniční sekce OUN; zavražděn v Mnichové sovětským agentem.

GINZBURGOVÁ Jevgenija Semjonovna, *1911, novinářka a spisovatelka, publikuje v samizdatu; její vzpomínky z lágru vyšly tiskem jen na Západě.

PANIN, Dmitrij, navoz. 1911, inženýr, spoluvězeň A. Solženicyna, s kterým se seznámil v roce 1947 ve vězení v Mavrině, roku 1972 emigroval na Západ.

SIKORSKI Wladyslaw, 1881-1943, Polský generál a politik; 1922-1923 předseda vlády a ministr vnitra, od října 1939 předseda polské vlády v exilu; zahynul při leteckém neštěstí.

TIMOFEJEV-RESSOVSKIJ Nikolaj Vladimirovič, *1900, genetik a biolog; 1924-1945 pracoval v Ústavu císaře Viléma pro výzkum mozku v Berlíně, pak 10 let v lágrech, za Chruščova rehabilitován; odpůrce Lysenkových teorií.

Mnohé čtenáře by nejspíš odradila délka Solženicynova díla, ale děsit by je neměla délka, nýbrž obsah. Dokonce si myslím, že kniha byla ve finále moc krátká, jelikož množství špíny, vtipu a hlavně absurdity v tehdejších dobách bylo takřka nevyčerpatelné.

Ach, kdyby si tak každý přečetl alespoň 30 úvodních stran. Alespoň 30. Nebo možná by postačilo i 20. Dohodneme se na 20 stranách? Platí.

Autor: Martin Rotter | sobota 18.6.2016 21:30 | karma článku: 23.46 | přečteno: 880x

Další články blogera

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 3943 | Diskuse

Martin Rotter

Berija - Druhý muž stalinovy diktatury - větičky z díla

Lavrentij Berija je rozporuplným člověkem. Mnoho lidí jej má (kvůli propagandě) spojeno s největšími ohavnostmi rudého režimu v matičce Rusi. Byl skutečně padouchem všech padouchů?

21.6.2017 v 12:50 | Karma článku: 20.03 | Přečteno: 1288 | Diskuse

Martin Rotter

Byl jsem Mengeleho asistentem - větičky z díla

Byl jsem Mengeleho asistentem byla snad nejtěžší knihou, co jsem kdy četl. Nikoliv kvůli formě, ale kvůli obsahu. Bylo to zdrcující.

13.4.2017 v 20:04 | Karma článku: 28.03 | Přečteno: 2083 | Diskuse

Martin Rotter

Dějiny křesťanství (Paul Johnson) - větičky z díla

Paul Johnson je významný historik a spisovatel. Napsal hned několik knih na téma dějin různých entit (například Dějiny židovského národa či biografii "tatíčka" J. V. Stalina). Dějiny křesťanství byly výborné!!!

31.3.2017 v 21:06 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 605 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 105 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Rolling Stones a jejich cesta ke hvězdám v obraze

Pětice kluků tvořící legendární Rolling Stones začínala tak, jako mnoho jiných kapel 60. let. Přesto se velmi rychle ukázalo, že právě oni se od většiny něčím odlišují.

22.10.2017 v 8:01 | Karma článku: 6.95 | Přečteno: 102 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 9.29 | Přečteno: 306 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Čest a sláva Rudé armádě

aneb urban sketcherovo mlhavé sobotní ráno nad Prahou. Zdá se, že podzim už začíná být melancholický.

21.10.2017 v 16:46 | Karma článku: 12.92 | Přečteno: 542 | Diskuse

Jan Řeháček

Představte si, představte si, co jsem vhodil do urny

Malá předvolební variace na klasické téma známé semaforské dvojice Suchý - Šlitr. Na mysli mám samozřejmě urnu volební. Ale možná se mi to jen zdálo. Pane vrchní, dvakrát točenou vládu do skla.

21.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 402 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2651

Programátor, rodič a kriticky myslící člověk.

Můj web



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.