Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dějiny křesťanství (Paul Johnson) - větičky z díla

31. 03. 2017 21:06:33
Paul Johnson je významný historik a spisovatel. Napsal hned několik knih na téma dějin různých entit (například Dějiny židovského národa či biografii "tatíčka" J. V. Stalina). Dějiny křesťanství byly výborné!!!

Kniha byla velmi dlouhá, ale ani na minutu nenudila. Autor cituje velmi bohatě, není nikde cítit nějaká tendence tím, či oním směrem. Mnoho svých dřívějších znalostí náboženské tématiky jsem si docela hodně rozšířil. Pojďme na to!

Závěr, který lze z Josepha vyvodit, je v zásadě ten, že Ježíš byl židovským sektářem s mesianistickými ambicemi a značným množstvím stoupenců, kteří přežili i jeho konec, a že impériu byl jenom na obtíž.

Flavius Josephus je autor hned několika kontroverzních úvah, byť mnoho o něm bylo překrouceno moderní teoologií. Nicméně zde má v zásadě pravdu. Je nesporné, že v raném křesťanství nebyla žádná verze křesťanské víry ta správná, existovaly stovky nuancí, kanonické právo nebylo. Sekty mezi sebou (často vojensky) soupeřily. Není pravdou, že by se křesťanství rodilo nějak lehce! V podstatě až do Konstantina nelze o stabilním křesťanství vůbec hovořit.

Když Tacitus ve svých Letopisech píše o požáru Říma roku 64 n. l., zmiňuje se i o „ohavné pověře“, jíž je křesťanství, o „Kristovi, zakladateli této sekty“, a o jeho ukřižování „prokurátorem Pontiem Pilátem za vlády Tiberiovy“ – byť není jasné, zda tuto poslední informaci získal ze zdrojů křesťanských či úředních.

Stručně řečeno musíme opustit každou myšlenku, že Ježíš byl postavou prostou a nekomplikovanou. Jeho činy a pohnutky byly spletité; jeho učení bylo těžké porozumět. Samo náboženské zázemí, z něhož Ježíš vzešel, bylo neobvykle zamotané.

A nutno říct, že sám Ježíš byl vnímán tak, že se nemálo často ocital z pohledu moderního křesťanství na hranici hereze. Co bylo za Ježíše normální, nepřipadalo ve vrcholném španělském křesťaství v úvahu, či případně naopak. Mezi lety cca 200 - 1200 došlo k mohutnému rozvoji na všech frontách teologické křesťanské praxe.

Říkají, že bát se je třeba pouze zlého, a že dobré je třeba milovat.

Tertullián věřil, že ďábel se potuluje po zemi a pátrá, koho by zkazil a svedl. Styky se státem měli křesťané omezit na minimum: měli odmítnout službu v armádě, ve veřejném úřadě či dokonce ve státních školách, a nesměli si vydělávat na živobytí jakýmkoli obchodem, který by je – dokonce i nepřímo – přiváděl do styku s pohanským náboženstvím.

Tak jiskřivý řecký satirik Lúkiános, který s pohrdáním hleděl na lidskou lehkověrnost, byl vůči křesťanům obzvláště kritický, neboť „svou víru odvozují z tradice a nežádají si přesvědčivého důkazu. Kterýkoli profesionální podvodník se jim dokáže vnutit a velice rychle z nich dostane spoustu peněz.“

A měl by Lúkiános v lecčems pravdu. Samotná existence skutečné předlohy Ježíše (Krista) je minimálně diskutabilní a určitě nejde říct, že je prokázána! Určitě nejde s "jistotou" říci, že křesťanství je založeno na "pravdě" ve smyslu skutečné objektivní existence Ježíše.

Ve sporech v raném křesťanství se tak uplatňuje zlověstný „Gobbelsův zákon“: čím hlasitější nadávky, tím větší lež. Biskup Alexandr z Alexandrie roku 324 v oběžníku biskupům píše o ariánech: „Hnány hrabivostí a ctižádostivosti, tyhle skety kují neustálé pikle, aby se zmocnily nejbohatších diecézí... ďábel, jenž se skrze ně projevuje, je zbavuje zdravého rozumu... obratní podvodníci... zosnovali spiknutí... pro mrzké účely... vyzbrojili doupata lupičů... zorganizovali tlupu, jež má bojovat s Kristem... podněcují proti nám nepokoje... přesvědčují lidi, aby nás pronásledovali... jejich nemravné ženštiny... jejich stoupenkyně z řad mladších žen běhají po ulicích v neslušném oděvu a kazí dobré jméno křesťanství....“

Mimochodem, takový antisemitismus je dílem raných křesťanů. Ustálila se tehdy myšlenka, že "Antikrist" je patrně národnosti židovské. To je jádro veškerého pozdějšího antisemitismu.

Roku 313 se Konstantin a jeho spolucísař Licinius sešli v Miláně, významném císařském městě, odkud rozeslali řadu květnatých dopisů určených místodržitelům provincií. V nich oba vládcové sdělovali, že považují za „prospěšné a nanejvýš vhodné“, aby stát přistupoval s „bezvýhradnou tolerancí“ ke každému, kdo „zasvětil svou mysl buď kultu křesťanskému“, popřípadě libovolnému jinému kultu, „který on sám považuje pro sebe za nejlepší“. Všechny předchozí protikřesťanské dekrety byly odvolány. Křesťanské svatostánky a jiné nemovitosti, které byly zabaveny, měly být navráceny; a tam, kde to bylo právně příslušné, mělo být poskytnuto odškodnění. Nová politická linie měla být „uvedena ve veřejnou známost a dána na vědomí všem lidem“. Takzvaný „edikt milánský“, jehož vydáním římské impérium zvrátilo svou nepřátelskou politiku vůči křesťanství, jemuž zároveň poskytlo plné právní uznání, byl jednou z nejzásadnějších událostí ve světových dějinách.

Byl to Konstantin, kdo ze sady sekt v podstatě ukoval křesťanství jakožto státní náboženství, které bylo v té době natolik univerzální, že umožňovalo "věřit" bohatým, chudým i středním vrstvám a každá z toho něco měla. Nebylo-li by tomu tak, o křesťanství nikdo dnes dost možná ani neví.

Konstantin uctívání Slunce, jehož obraz podržel i na svých mincích, nikdy nezanechal. Z neděle udělal den odpočinku, kdy byly zavřeny všechny soudy a zakázána jakákoli práce s výjimkou prací zemědělských.

Existuje (patrně ne zcestná) myšlenka, že sám Ježíš je pouze ztělesněním Slunce a je tedy bohem slunečního typu (podobně jako egyptští Re či Aton). Toto tvrzení lze podložit mnohým ranými kresbami Ježíše, kde je nápadně ztvárněn v zodiakálním stylu se slunečním kotoučem kolem hlavy).

article_photo

Konstantin neměl žádnou úctu k lidskému životu – už jako císař dal pro pochybná obvinění popravit svého nejstaršího syna, svou druhou ženu, manžela své oblíbené sestry i „mnoho jiných“.

Velkou většinu raných mučedníků tvořili křesťané toho druhu, který církev později ohodnotila jako kacířský.

Na pokraji hereze (i za ní) se ocitlo mnoho slavných jmen křesťanství.

Pohanský propagandista Kelsos ve svém Pravdivém slově, sepsaném kolem roku 180, tvrdil: „Někteří dokonce ani nechtějí předložit či naopak přijmout důkazy týkající se toho, v co věří, a prostě jen říkají ‚neklaď otázky, řiď se vírou‘, a ‚víra tvá tě spasí‘. Také říkají, že ‚moudrost světa je špatná‘ a ‚bláznovství je dobré‘.“ Způsob křesťanské argumentace vykresluje Kelsos těmito slovy: „Nechť se nepřibližuje nikdo, je-li moudrý, rozumný či vzdělaný. Neboť my tyto věci považujeme za špatné. Leč každý, kdo je nevědomý, hloupý či nevzdělaný – každý, kdo jest jako dítě – ten nechť přistoupí a bude přijat.“

Nelze mu upřít určité jádro tvrzení. Exaktnost v křesťanství těžko hledat. Nelze popřít významný přínos křesťanství jakožto "filosofie života". Je rozumné řídit se poselstvím Bible, žít umírněně, "nezabít" či "nepokrást". Ale vyvozovat například vzník světa fakticky přesně dle Bible je nemožné. Mnozí by tvrdili, že to je čistá fantas-magorie (i já).

Křesťané byli naopak již dlouho uznáváni jako ctnostná a ve své podstatě nevýbojná součást společnosti. Byli samozřejmě jiní než ostatní. Takzvaný List Diognetovi v této souvislosti hovoří takto: „Žijí ve vlastních zemích, ale stejně jako návštěvníci... pro ně je každá cizí země otčinou, a každá otčina zemí cizí... Sdílí společný stůl, leč přece ne společný. Existují v tělu, ale nikoli pro tělo. Čas svého bytí tráví na zemi, jejich oddanost však patří nebi. Dbají ustanovených zákonů a svými životy se snaží je ještě předčít. Milují všechny, a všemi jsou pronásledováni.... Jsou chudí, leč mnohé obohatili. Nedostává se jim všeho, leč vším oplývají. Jsou pokořováni, leč jejich pokoření se stává jejich slávou. Jsou klamáni – a žehnají. Jsou zlořečeni, a jsou ospravedlněni. Jsou uráženi, leč urážky splácejí úctou.“

Stát či soukromé zájmové skupiny prosazovaly své kandidáty bez ohledu na jejich postavení na klíčové církevní posty zcela běžně. Svatý Ambrož byl pokřtěn, prošel různými klerikálními posty a nakonec byl vysvěcen na biskupa milánského – a to vše stihl za pouhých osm dní.

Šišmarjá!

Ve druhé polovině čtvrtého století poprvé zachytáváme náznaky stížností na bohatství křesťanského kléru a nádheru, jíž se skví jeho budovy. Někteří křesťanští autoři vhodně poznamenávají: „Naše zdi se třpytí zlatém,“ psal Jeroným, „zlato září i na stropech a hlavicích pilířů; leč Kristus umírá u našich dveří v podobě chudých, bezbranných a hladových.“

Konstantin, krátce řečeno, kladl řád, stabilitu a vládu zákona nad jakékoli jiné náboženské ohledy.

A moudře činil.

Příznaky znepokojení vykazovala i vláda, kterou rozčilovali mniši, již kradli pozůstatky svatých mužů, jejichž části podomně prodávali a opatřovali si tak peníze.

Mnohokrát došlo k tzv. populačnímu boomu ostatků svatých. Každý větší chrám musel vlastnit alespoň část slavného křesťanského svatého. Tak se stávalo, že hlava nejmenované osobnosti existovala hned patnáctkrát a každý majitel byl ochoten na požádání prokázat její pravost (jak?).

„Právě tak, jak je bohatství u lidí hříšných překážkou v dosažení ctnosti, tak je u lidí dobrých pomocí.“

Jak hodně lze říci tak málo slovy.

Pro první křesťany neměl sex podle všeho žádný význam. Vzhledem k víře, většině z nich vlastní, v bezprostřední příchod parúsie se zdálo, že není třeba vyvíjet pravidla určující, jaké jsou správné prostředky k zachování druhu. Sám Ježíš zaujal ve věci manželství stanovisko, které bylo ve srovnání s některými židovskými exegety přísné – a to je jediný prvek základního křesťanského učení o sexu, který byl dostatečně konkrétní a definovaný. Pavel tento problém v podstatě ignoroval a Nový zákon jako celek žádnou teoretickou koncepcí sexu a rodiny nedisponuje.

Jeroným došel k názoru, že sex představuje nesmírnou obtíž. Byl naprosto přesvědčen, že jde o zlo: „Manželství je hříchem jen o stupeň lehčím, než je smilstvo.“ Ženy ho přitahovaly, obzvláště ctnostné ženy.

To bych měl říct ženě. By na mě uspořádala křížovou výpravu, ale až po té, co bych byl exkomunikován, moje stolní PC by padlo do klatby a kapesné na stavbu nového chrámu.

„Jsem typem člověka, který píše, protože udělal pokrok, a který činí pokroky tím, že píše.“

- sv. Augustín

Heretikové ve skutečnosti hluboko ve svém nitru pronásledování vítali: říkávali, že „strach způsobil, že jsme svědomitě začali zkoumat pravdu... strach se stal podnětem, jenž nás vyburcoval z naší ledabylosti“. A pak, takto přece postupoval i sám Kristus. Což Pavla „nedonutil“, s použitím „velkého násilí“, aby se obrátil ke křesťanství?

Augustin také kladl důraz na prvky, které se staly charakteristickou vlastností inkvizice: „Tvrdost je nutná spíše při vyšetřování, než při udílení trestu“; popřípadě „...obecně vzato je nutné postupovat přísněji při vyslýchání, aby nám poté, co je zločin vynesen na světlo, zůstal prostor pro projevení shovívavosti.“

Že by se právě tady inspirovali soudruhové Dzeržinskij, Vyšinskij, Malenkov či Stalin? Škoda, že hodně vyslýchaných se té shovívavosti nedožilo.

V době, kdy se Augustin stal biskupem, se v Hispánii již pořádaly pogromy na židy.

Nikdo nezná lépe rozměr naší síly než ten, kdo nám naši sílu dal; a nikdo nechápe víc, co je v naší moci, než ten, kdo nás samotnými zdroji naší moci obdařil.

Byl to právě Dionysius, kdo vynalezl způsob datace, který je na Západě užíván až dodnes – tedy od narození Kristova – a kdo vypočítal přesné datum Velikonoc.

Vypočítal?!?!

Synoda v Orléans vložila břímě přinášení úlevy chudým zcela jednoznačně na biskupy. Synoda v Tours, konaná roku 567, rozšířila zodpovědnost za chudé na celou obec; finanční prostředky na pomoc chudým měly být získávány s pomocí desátků, tedy odevzdáním desetiny výnosů. V Macónu se roku 585 dostalo všem poučení, aby desátky odváděli do biskupovy pokladnice; stalo se z nich tak něco na způsob daně z příjmu, z níž část šla ve prospěch chudých.

Povinností bohatých (jak za morální tak ekonomickým účelem) je SNIŽOVAT (ekonomickou a tím pádem o sociální) nerovnost ve společnosti. Právě podporováním chudých. Toto nelze nijak rozporovat. Ten, kdo tak činí je pravděpodobně pokrytec.

Třebaže církev vždy naléhavě zdůrazňovala, že propuštění otroka je věcí záslužnou, nikdy se proti otroctví nestavěla zásadně a nesmiřitelně.

Když šel Vilém I. do bitvy u Hastingsu, měl kolem krku šňůru s ostatky, které mu jakožto obhájci pravé víry a reformy dal papež.

Dochovaly se ale podrobné soupisy pocházející z pozdějších staletí. Máme kompletní seznam sbírky, kterou mezi dvacátými a devadesátými lety dvanáctého století dalo dohromady nově založené opatství v Readingu. Sestávala celkem z 242 položek, mezi nimiž byl i střevíc Našeho Pána, jeho plenky, krev a voda z jeho boku, chléb z Nasycení pěti tisíců a z Poslední večeře, závoj a rubáš Veroničin, vlasy, lůžko a pás Panny Marie, hole Mojžíšova a Áronova a rozličné ostatky svatého Jana Křtitele.

Vše zaručeně pravé.

neboť synoda konaná roku 813 v Chalons ustanovila, že sňatky mezi otroky patřícími různým vlastníkům jsou neplatné, jestliže majitelé s nimi nevyjádřili souhlas. Tato křesťanská společnost měla i jiné ohavné vady. Byla kodifikována celá řada starších španělských a římských protižidovských výnosů, které mezi jiným židům zakazovaly zastávat veřejné úřady či vlastnit křesťanské otroky, nutily je zdržovat se o křesťanských svátcích ve svých domovech a trestaly exkomunikací každého křesťana, který pojedl s nějakou židovskou rodinou.

Nehledejte větší antisemity nikde jinde než mezi křesťany.

Sňatek mezi křesťany a židy byl odmítán jako smilstvo.

Postoj papežství byl zprvu rozkolísaný. Hadrián II. vydal někdy v roce 867 či 868 bulu, v níž užívání staroslověnské liturgie povoloval. Jan VIII. na užívání staroslověnštiny roku 880 uvalil dočasný zákaz, přesto však v listu Moravanům souhlasil, že „jistě neškodí ani víře, ani učení, slouží-li se mše svatá ve slovanském jazyce nebo jestliže se v něm čte Svaté evangelium a Boží texty Starého a Nového zákona, dobře přeložené a vysvětlené, či jestliže se v něm odříkávají jiné obřady hodinek, neboť On, jenž stvořil tři hlavní jazyky, hebrejštinu, řečtinu a latinu, vytvořil jistě i všechny ostatní jazyky ke své chvále a slávě.“ Toto prohlášení však nicméně bylo posledním, v němž se papež postavil k použití národního jazyka příznivě.

Tak to jsme asi měli štěstí.

V šedesátých letech devátého století vybral Michal III. pro misijní výpravu ke Slovanům dva bratry: Metoděje, místodržícího v jedné provincii, a Konstantina (který poté, co se stal mnichem, přijal jméno Cyril), učitele filozofie ve službách státu. Tito synové vysokého důstojníka, kteří se narodili v Soluni, předtím plnili diplomatické úkoly. Když se Michal roku 862 rozhodl, že je převede na misionářskou práci, řekl jim: „Oba jste rodáci ze Soluně a všichni soluňští mluví čistou slovanštinou.“ Připustil, že předchozí pokusy vytvořit životaschopnou slovanskou abecedu z mnoha nejrůznějších technických příčin selhaly.

Ve střední Evropě a na severu Balkánského poloostrova začali latinští misionáři působit dříve než Řekové; hned zkraje si také uvědomili, jak je důležité, aby byli schopni působit v národním slovanském jazyce. Během první poloviny devátého století přeložili franští kněží z latiny do slovanštiny několik křesťanských textů, které zachytili pomocí latinského písma (Slované žádnou abecedu neměli).

Řím je matkou, jejímž chotěm je Bůh; Konstantinopol pak rozpustilou a zkaženou dcerou; každá církev, která se odchýlí od názoru Říma, je „výmyslem kacířů, tajnou sešlostí schizmatiků a synagogou Satanovou“.

Církev římská, pokračoval Řehoř, nikdy nechybovala a nikdy chybovat nemůže. Byla založena samotným Kristem.

Samozřejmě, že nebyla.

V každém případě ale platilo, že těmi, kdo byli v praxi nuceni přizpůsobit se křesťanskému ideálu nebo – to častěji – byli trestáni, když tak neučinili, byli ve skutečnosti jedině lidé chudí a neurození. Morálku mocných biskupové nekontrolovali, o venkovských děkanech ani nemluvě.

Zhruba do roku 1000 n. l. lze o církvi hovořit jako o relativně zdravé organizaci, i v makro měřítku. Od konce prvního tisíciletí to jde ale z kopce, materializace církve, odpustky, nesčetné křesťanské války...

Jeden raně karolinský výnos přikazoval: „Nechť jsou všichni lidé přinuceni naučit se krédu a modlitbě Páně nebo vyznání víry.“ V opačném případě mužům hrozilo, že budou „zbiti nebo zbaveni možnosti pít cokoli s výjimkou vody“; ženám pak „bičování nebo půst“.

Existence pekla pomáhala – jak tvrdili někteří z prvních církevních otců – ospravedlnit nebesa; v každém případě ale platilo, že lidem prostého ducha činila možnost spasení důvěryhodnější.

Papež Urban II. ve snaze podpořit nadšení pro první křížovou výpravu roku 1095 ustanovil, že křížová výprava do Svaté země je náhradou za jakékoli jiné pokání a znamená úplné odpuštění hříchů.

Kdo by tam jako jinak šel? Jen za poklady či vykoupením tam bylo možno jít. Křížáků bylo málo. Je skoro zázrak, že se udrželi 200 let.

V pozdním středověku všichni vyšší duchovní (hlavně biskupové) při příležitosti svého uvedení do úřadu pořádali gigantické hostiny. Když byl roku 1309 uváděn do úřadu převor v Canterbury, bylo na jeho oslavě šest tisíc hostí, kteří spotřebovali 53 kvarty pšenice, 58 kvart sladu, 11 velkých sudů vína, 36 volů, stovku vepřů, dvě stě selátek, stejný počet ovcí, tisícovku husí, 793 kapouny, slepice a kuřata, 24 labutě, šest set králíků, šestnáct mís plných vepřové huspeniny, 9 600 vajec a spoustu jiných věcí, vše v úhrnné ceně 287 liber.

Jejich sklon dopouštět se politováníhodných přestupků však nebyl o nic menší. Inocenc III. byl informován, že arcijáhen z Richmondu si vzal s sebou na cestu devadesát sedm mužů jízdního doprovodu, jedenadvacet ohařů a tři jestřáby. Hubert Walter, arcibiskup canterburský, stanovil maximální možný rozsah doprovodu: arcibiskup nemohl mít více než padesát mužů a koní, biskupové třicet, arcijáhnové sedm – a nikdo z nich neměl povoleny žádné ohaře či jestřáby.

Inocenc III. na čtvrtém lateránském koncilu v kánonu 15 ustanovil: „Lov se zakazuje všemu duchovenstvu. Proto nechť se nikdo neodváží chovat ohaře či jestřáby.“

Asi ti křesťané měli s ohaři problémy. Nezvládali je či nevím. :D

Většinu z významných jmen, které ve třináctém a čtrnáctém století nacházíme na univerzitách, nosili lidé příslušející k žebravým řádům – Albertus Magnus, Tomáš Akvinský a Eckhart byli dominikány; Bonaventura, Duns Scotus a Vilém z Ockhamu františkány.

Prvního velkého vítězství, k němuž došlo roku 636 u řeky Jarmúk, islám dosáhl díky tomu, že 12 tisíc křesťanských Arabů přešlo k nepříteli.

Rozložit zevnitř.

V téže době jeden nestoriánský kronikář napsal: „Srdce křesťanů se nad vládou Arabů zaradovala – nechť ji Bůh dodá sílu a požehná ji.“ K teologickému splynutí monofyzitských muslimů a monofyzitských křesťanů nikdy nedošlo, avšak na rozdíl od Židů si neuchovali národnostní a kulturní rozdílnost. Náboženská struktura se stabilizovala: arabští muslimové tolerovali všechny „děti knihy“, ale svým konkurentům nedovolovali se rozšířit. Většinu měli křesťané jenom v Alexandrii a některých syrských městech.

Nikdy, v žádné době, však křesťané žijící pod muslimskou nadvládou nevznesli masový požadavek, aby byli „osvobozeni“.

A to je vskutku zajímavé. Obecně se totiž zdá, že muslimové byli prozíravější a TOLERANTNĚJŠÍ co do náboženství, než-li křesťané.

Křižáci mezi křesťany a muslimy podle všeho nijak nerozlišovali. Tak došlo třeba i k tomu, že ve vesnicích, na které v okolí Nikaje zaútočila tlupa Petra Poustevníka, bylo pobito velké množství křesťanů ritu jiného než latinského; a říkalo se, že křižáci si na rožních pekli jejich děti.

nápadně odlišný oděv, byli vystaveni nebezpečí. Po pádu Jeruzaléma následovalo dlouhotrvající a děsivé vraždění muslimů a židů, mužů, žen i dětí.

Křesťanská jatka během první křížové výpravy jsou až moc dobře zdokumentovaná.

Když byla roku 1101 obsazena Kaisareja, dostalo se vojákům svolení vyplenit ji podle libosti; všichni muslimští obyvatelé byli pobiti ve Velké mešitě. Podobný masakr se odehrál v Bejrútu. Události tohoto druhu poznamenávaly křížové výpravy od začátku až do konce. K systematickému vraždění docházelo roku 1168 při tažení Franků v Egyptě, přičemž mezi těmi, kdo byli zabiti, bylo i mnoho koptských křesťanů; důsledkem toho bylo, že Egypťané všech náboženství (a národností) se proti křižákům spojili.

Pak musíme ještě více obdivovat Saladína a jeho kladné stanovisko ke křesťanům po bitvě o Jeruzalém.

Poslední z velkých mezinárodních křížových výprav, která se konala roku 1365, vyplýtvala svoje síly bezúčelným pleněním Alexandrie, města převážně křesťanského – rodilí křesťané byli stejně jako muslimové a židé zabíjeni, a dokonce byly vyloupeny i domy a sklady patřící latinským obchodníkům. Křižáci dávali své rasové zášti volný průchod hlavně proti jakémukoli symbolu cizí kultury. Janovští plavci poté, co jim roku 1109 podlehl Tripolis, zničili knihovnu Bánú Ammar, nejskvělejší v celém muslimském světě. Důsledkem křížových výprav – obecně vzato – bylo, že těžce poškodily intelektuální náplň islámu, zničily naděje na mírumilovné narovnání s křesťanstvím a silně oslabily toleranci muslimů: křížové výpravy zapříčinily, že islám zaujal fanatický postoj a v něm již ustrnul.

Zásilky zbraní, které jejich lodi dovážely muslimům, jim vynášely obrovské zisky: ve třináctém a čtrnáctém století byly hlavním artiklem, který křesťané vyváželi ke svým ideovým protivníkům, právě zbraně.

Kdo že to sponzoroval Hitlera?

Ve středověké křesťanské Evropě panovaly spory a války, ale přinejmenším „měli lidé jasné povědomí, co je správné a co je špatné, co je přípustné a co je zakázané“.

Tak, hotovo. A teď do mně.

Autor: Martin Rotter | pátek 31.3.2017 21:06 | karma článku: 14.65 | přečteno: 605x

Další články blogera

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 3943 | Diskuse

Martin Rotter

Berija - Druhý muž stalinovy diktatury - větičky z díla

Lavrentij Berija je rozporuplným člověkem. Mnoho lidí jej má (kvůli propagandě) spojeno s největšími ohavnostmi rudého režimu v matičce Rusi. Byl skutečně padouchem všech padouchů?

21.6.2017 v 12:50 | Karma článku: 20.03 | Přečteno: 1288 | Diskuse

Martin Rotter

Byl jsem Mengeleho asistentem - větičky z díla

Byl jsem Mengeleho asistentem byla snad nejtěžší knihou, co jsem kdy četl. Nikoliv kvůli formě, ale kvůli obsahu. Bylo to zdrcující.

13.4.2017 v 20:04 | Karma článku: 28.03 | Přečteno: 2083 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Kvapil

Jaký bude další vývoj po volbách?

Volby dopadly tak, jak nikdo nečekal. Někteří sice tvrdí, že ano, ale to jsou jen takové pobitevně generálské řeči. Asi se dalo předpokládat vítězství ANO, ale že za sebou povleče ocas osmi slabých, a ještě slabších stran, to ne...

22.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 6.00 | Přečteno: 157 | Diskuse

Martin Faltýn

Jak jsem tedy volil?

Onen kamarád z předchozího článku se ze mne včera pro změnu pokusil vymámit informaci, koho že jsem nevolil. Pořídil stejnou. A můj názor na výsledky voleb?

22.10.2017 v 12:14 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 627 | Diskuse

Jana Slaninová

Umění uklidnit bestii

Pozvánka na návštěvu venkovského domku byla moc příjemná. Bílá fasáda, červená střecha. Okna zřejmě do dvora, protože v průčelí byla pouze těžká velká dubová vrata. Majitelka otevřela a za ní se v tmavém vchodu skrývalo "cosi".

22.10.2017 v 12:12 | Karma článku: 8.81 | Přečteno: 270 | Diskuse

David Dvořák

Bohušu, vypověz memorandum a dovolená … hlavně už nic něrob!

Volby ukázaly, že lidé už Vás mají dost. Takže vypověz to neškodné memorandum a vem si dovolenú ... ale hlavně už nic něrob, žádné omylem přijeté Euro apod.

22.10.2017 v 9:39 | Karma článku: 33.66 | Přečteno: 801 | Diskuse

Helena Vlachová

Tchyně s dálkovým ovládáním

Je hezké, když rodiče milují své děti. Je hezké, když děti své rodiče poslouchají. Jenže vše do času. Má dospělý syn poslouchat svou matku? Má ji upřednostňovat před svými partnerkami?

22.10.2017 v 8:04 | Karma článku: 17.11 | Přečteno: 905 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2651

Programátor, rodič a kriticky myslící člověk.

Můj web



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.