Lavrentij Berija je rozporuplným člověkem. Mnoho lidí jej má (kvůli propagandě) spojeno s největšími ohavnostmi rudého režimu v matičce Rusi. Byl skutečně padouchem všech padouchů?
Četl jsem na čtečce Kindle PW3. Toto není propagace knihy, ale jen výtažek několika vět, které mě upotaly. Na rovinu řeknu, že kniha byla nadprůměrná. Autor bohatě cituje ze zdrojů západních i východních a celkově se mi zdálo, že kniha nebyla psána tendenčně, což prohlašuji s přihlédnutím k faktu, že o SSSR a související tématice jsem už přečetl mnoho literatury a popis událostí v tomto díle fakticky zapadá do celé puzzle skládačky.
Pojďmě na to.
...takže je roku 1783 podepsána takzvaná „georgijevská smlouva“, podle níž je napříště východní část Gruzie (Kartli-Kacheti) pod ruskou ochranou. Další historický vývoj však ukázal, že Rusové mají od počátku jiné zájmy. Nejenže svému smluvnímu partnerovi v nejmenším nepomohli, když o dva roky později Turci napadli toto smluvní území, ale ke všemu Rusové už roku 1801 oblast Kartli-Kacheti zcela nezákonně anektují. Ve svém záboru pak pokračovali dál na západ, až se v průběhu několika let dostává pod ruskou nadvládu nejenom Gruzie, ale i celý zbytek Zakavkazska.
Jak se ta historie opakuje.
Když roku 1922 v Rusku probíhaly nekonečné masakry odpůrců a nepřátel jeho strany, vlády a revoluce, napsal Lenin vrchnímu komisaři „své“ spravedlnosti: „Soudy nesmí ustat s terorem. Princip teroru musí být zakořeněn a legalizován. Jednoznačně a bez příkras! Jeho uplatnění musí být co nejširší, aby pouze revolucionářské právní povědomí a revolucionářské svědomí mohlo klást podmínky pro jeho aplikaci…“
Zajímavé je, že princip teroru mohutně používají třeba i USA, kde mohou VELMI mocně zasahovat do soukromí nevinných osob. Prostě vás mohou pod správnými záminkami bez soudu a rozsudku držet v cele jak dlouho chtěji.
Stejně jako Lenin, ani Trockij se nebránil masovým vraždám: jen když vedly k „vítěznému cíli revoluce“, a také jemu osobně pomohly udržet si moc. A tak i tento duchaplný a vzdělaný intelektuál, zběhlý v psaní, řečnickém umění a cizích jazycích, stejně jako výtečný organizátor revolučního dění, byl zároveň nekompromisním vrahem, ať už si své zločinné konání jakkoliv zastřešoval „potřebami revoluce“.
Z nejvyšších mocipánů ruského komunismu je to nejspíš Lenin, kdo jako takový nejméně viděl potřebu teroru na obyvatelstvu, byť je pravda, že ani jeden vůdčí komunista té doby proti teroru výrazně neprotestoval. Zajímavé ovšem je, že postoj vůči teroru se zejména u Stalina VELICE měnil v závislosti na konkrétních situacích a podmínkách (zejména při konfrontacích s Rokosovským, Žukovem, Čujkovem a Vasilevským během WWII).
Od října 1917 jsou po celém Rusku zakládány takzvané „sověty“, čili „revoluční rady“, které si vytkly za svůj primární cíl přimět dosavadní vládu ukončit účast Ruska v první světové válce. Sověty pak také bojují o znárodnění průmyslu a zemědělství.
Jakže to říkal Stalin?! „Smrt všechno vyřeší. Žádný člověk, žádný problém…“
Leckteří pamětníci přitom zdůrazňují konkrétní odvahu mladého – a nejspíše zpočátku i romantického – dobrodruha Lavrentija Beriji, s níž se angažoval při zatýkání delikventů. Konkrétních příkladů je celá řada, jako třeba když „…s revolvery v obou rukou vskočil do místnosti plné banditů a přitom kolem sebe divoce střílel“! A nebylo to jednou!
Těžko věřit. Možná pravda, možná nikoliv. I Stalin byl úderník a pistolník v jednom (podle propagandy). Psal romány a zároveň objížděl celou zemi a sázel zelí a tak.
Konkrétně plukovník Gorlin, který po jeho boku leccos zažil, píše ve svých pamětech o těch dobách: „Berija byl obdivuhodně statečný muž. Pamatuji si, jak jednou vedl akci, jejímž cílem bylo chytit mimořádně nebezpečného zločince a jeho bandu – myslím, že to bylo v roce 1923. Jako první vtrhl oknem do domu se dvěma revolvery Nagant v rukou
Zajímavé je, že tato svědectví o Berijovi přicházela z mnoha zdrojů. Proto lze těžko vše ignorovat.
Vládní politika tehdy vychází ze Stalinovy teorie „revoluce shora“, jež měla z povinných rekvizic v dosud soukromém zemědělství provést rychlou industrializaci. Nicméně jde jí především o to získat obilí za minimální ceny…, to pak bude prodáváno do zahraničí a ze získaných peněz – mimo jiné – pak probíhá rychlá industrializace země. Dokonce na úkor rozsáhlých hladomorů v řadě oblastí Sovětského svazu.
Především na úkor rozsáhlých hladomorů! Přece tu verbežáckou buržoazii musíme vymýtit, ne? Hlavně na Ukrajině.
ale taková už byla doba, že hlupáci rozhodovali o něčem, čemu nerozuměli, oportunisticky, pouze na základě direktiv „shora“, které zase byly politicky a zejména propagandisticky motivované, tedy na hony vzdáleného tomu-kterému oboru.
Haha, stejné jako dnes. Hlavně v oblasti školství a zdravotnictví.
„Komise přišla na celou řadu hrůzných věcí…,“ připomíná Sergo Berija, obzvláště pak pokud se týká praktik samotného Jagody i jeho nástupce Ježova: tisíce lidí byly popravovány ve spěchu a jejich „případy“ se vlastně jakoby „vyšetřovaly“ až teprve poté!
Tam zatím nejsme.
„Otec měl velmi negativní vztah k mnichovské dohodě,“ tvrdí Sergo Berija. „Byl by dával přednost tomu, aby Sovětský svaz, Francie a Británie zabránili rozkouskování Československa vojensky. Vzpomínám si, jak vysedával nad mapami a debatoval o těch otázkách s vojáky. Češi se mohli udržet na svých opevněních nejméně šest měsíců, což by bylo výborné. Měli lepší výzbroj než Němci nebo Francouzi…“
A to má pravdu! Existuje mnoho propracovaných úvah o tehdejší situaci. Naše armáda měla docela velký počet vojáků a velmi velmi dobrá opevněná obranná postavení, kterým byli šokování i němečtí pohlaváři. Mohli bychom se patrně bránit i několik měsíců. Osobně nepochybuji, že by tou dobou přišla pomoc, ale je otázka odkud, podle mně patrně z východu, neboť Stalin se tou dobou (jak vyplývá z jeho životopisu, který jsem četl) již obával expanze Hitlera na západě (a taky proto s ním později uzavřel pakt o neútočení). Západní "mocnosti" se svou stupidní politikou nepříchazely moc v úvahu. Stav výzbroje především Francie nebyl nic extra, navíc západní státy celkově projevovaly více servilnosti vzhledem k Hitlerovi, však také oni tu zatracenou dohodu podepsali.
Také mezi otcem a synem přišla na přetřes otázka, proč je tolik sovětských vědců ochotno pracovat pro režim, který mnohé z nich dříve třeba i věznil, jako například Tupoleva. „Oni režim nenávidí,“ odvětil prý Lavrentij, „ale jsou to vědci, nedokážou nepracovat. Člověk potřebuje tvořit, a to mu pomáhá přivřít oči před tím, co by radši neviděl. Duch dojde klidu, jen když se cele ponoří do práce. A protože jsou to Rusové, cele věří, že slouží vlasti.“
Lavrentij Berija byl od počátku nadšený Churchillovým projektem Evropské unie, i když ho s ohledem na silné národnostní cítění evropských zemí pokládal za sotva uskutečnitelný.
Tak když Stalin například nařídil roku 1948 komunistický převrat v Československu, Berija se od toho distancoval, což i Sergovi později přiznal jeden z tamějších sovětských agentů. Však také Lavrentij Berija hlavou českých komunistů Klementem Gottwaldem pohrdal. „Pro otce byl Gottwald pěšák,“ vzpomíná Sergo. „Na druhé straně měl později dobré mínění o předsedovi československé vlády Antonínu Zápotockém. Já jsem měl přátelský vztah ke generálu Ludvíku Svobodovi. Jezdil odpočívat na černomořské pobřeží, kde jsme spolu chodili na procházky. Otec ho dobře znal a mé styky s ním schvaloval. Svoboda byl velmi nevzdělaný člověk. Kdykoliv jsem později jezdil do Československa, vždycky jsem ho navštívil. Setkal jsem se také s Fierlingerem, to byl úlisný typ…“
Jak na tyto svérázné „večírky“ vzpomíná chlapecký Sergo? „Chruščov byl fyzicky odpuzující. Když jsem ho poznal, měl převislé břicho, dvojitou bradu, užvaněná, věčně pootevřená ústa a poněkud prasečí očka. Nejenže pil, ale také běhal za ženskými.“ „Podívejte se na Nikitu, vůbec na to nevypadá, a jak láme ženská srdce!“ utahoval si z něj Lavrentij Berija.
„Kdykoliv nás Chruščov navštívil, většinou se opil,“ pokračuje Sergo.
Ffff. Vše.
