Až na dno blahobytu (Jan Keller) - větičky z díla

Knihy od českých autorů moc nečtu. Proč? Většinou to není žádná velká kvalita, samozřejmě kromě velkých českých klasiků. Jen Keller je ale bombastický, protože si nebere servítky, a to se mi líbí.

Z českých filosoficky zaměřených autorů je na mém whitelistu kromě Keller, ještě František Koukolík nebo Jan Sokol. Až na dno blahobytu byla docela hodně analytická kniha, ale autor v ní píše mnoho osobních úvah, které mají obrovský přesah. Pojďme na to. Všechny knihy (btw) čtu na čtečce Amazon Kindle PW2.

Neopodstatněná víra lidí v to, že „někdo nahoře“ za ně v zájmu všech – tedy i v jejich – hrozivou situaci nakonec vyřeší, paralyzuje myšlení a otupuje přirozený pud sebezáchovy.

Heslem dne je prosperita. Ekonomové a politici bez ohledu na stranickou příslušnost slibují voličům více štěstí, blahobytu i prosperity. 

Na úkor zachování (nebo alespoň udržitelného nakládání!!) přirodních zdrojů.

V roce 1992 vymírá denně na planetě, která patří politikům a ekonomům, nejméně 140 rostlinných a živočišných druhů, jež už v budoucím ráji prosperity zaručeně nenalezneme.

 Aj. Možná by bylo lépe, kdyby každý den vymřelo 140 politiíků či monetárních ekonomů. Morálně by to bylo vítězství. (není myšleno úplně vážně)

Pokud se proti blahobytu postavíme, může to zničit tržní systém v jeho dnešní podobě, zcela jistě to ale způsobí legitimační krizi pasivní demokracie a pochopitelně zruší možnost praktikovat v masovém měřítku konzumní styl života.

Pozor, konzumní styl života NEROVNÁ se rozumně vysoký standard žití!!! To vám do hlavy tlačí politici a reklamy (!!!) za každým rohem.

Ekonomický růst bývá vydáván za jedinou možnou cestu k odstranění chudoby a za záruku dalšího vzestupu životní úrovně těch, jichž se chudoba netýká. Ve skutečnosti země, které zaznamenávají ekonomický růst, zaregistrují zpravidla zároveň nárůst počtu osob žijících pod hranicí bídy. Od roku 1973 klesá hodnota reálné mzdy ve Spojených státech i přes to, že hrubý národní produkt rostl v letech 1973-1988 v průměru o 2,65 procenta.

HDP je MIZERNÝM ukazatelem životní úrovně. Ve skutečnosti je spíše ukazatelem neefektivity napříč společností, plýtvaní a sociálního úpadku.

Stačí připomenout, že výdaje na čištění pobřeží Aljašky po ztroskotání tankeru Exxon Valdez se projevily ve statistice americké ekonomiky jako vzrůst hrubého národního produktu.

Samozřejmě, to samé výdaje na nemoci společnosti, počínaje zdravotnictvým a konče záchrannými balíčky pro banky. To vše je v HDP, oh wait....

Vyspělé země nastartovaly ekonomický růst v epoše kolonialismu a uskutečňovaly ho do značné míry na úkor zemí třetího světa. Dnes vystupují rozvojové země jako největší dlužníci zemí vyspělých. Neoliberální myšlení má na bídu rozvojových zemí tentýž recept, jaký nabízí pro léčení sociálních neduhů vlastní země: je třeba dále zbohatnout, aby jistý díl bohatství zbyl i na chudé.

Zvrácené, že?

Logika ekonomů v přístupu k zemím třetího světa je na první pohled málo pochopitelná. Aby umožnili chudým zemím splácet jejich vysoké dluhy, půjčují jim ochotně další peníze. Zadlužení má být řešeno zvýšením dluhu. Přitom vůbec není jasné, proč by právě nová půjčka měla být využita produktivněji než ta minulá. Celá transakce získává logiku teprve ve svém vyústění: nakonec je nutno zaplatit surovinami.

Nejlepší nástrojem otroctví není chudoba, ani hůl, ani násilí. Je to DLUH. Dluh v sobě inherentně všechny ostatní věci skrývá a nese.

Neví se přesně ani to, kolik toxických odpadů každoročně produkuje světový chemický průmysl. Na základě dostupných dat se odhaduje, že by to snad mohlo být něco mezi 325 až 375 miliony tun. Zároveň je však známé, že dostupná data mohou oficiálně přiznávat pouze menší část skutečného stavu.

 Tempo úbytku pralesů se neustále zrychluje. Jestliže počátkem osmdesátých let mizelo z povrchu planety přibližně „pouze“ deset milionů hektarů tropických pralesů ročně, pak v roce 1990 to bylo již 17 milionů hektarů. Pralesy jsou mýceny ve velkém pro komerční účely a pro potřeby vysokého, leč krátkodobého zisku.

Pro účely peněžního zisku. Zvrácené, že? Plundrují se plíce světa. To, co dýcháte!!! Pro pár zelených papírků

Reprezentace stavu dnešního světa skrze ekonomické abstrakce je podle mého názoru moderní zločin. Za pojmy HDP, DPH a všechny další permutace lze skrýt neskutečné haldy sraček.

Vcelku je zřejmé, že ekonomický růst je možný pouze za předpokladu, že trvale zůstanou zcela či alespoň částečně nezaplaceny ty výdaje, které zatím hradí ze svého příroda. V tomto ohledu žijí naprosto všechny průmyslové společnosti na úkor budoucích generací.

Ono už těch budoucích generací v paradigmatu monetární ekonomiky nebude.

Této skupině vévodí bezkonkurenčně obyvatelé Spojených států a Kanady, kteří každý den zkonzumují výrobky získané z množství surovin odpovídajícího jejich vlastní váze. 

Zatímco celková produkce Spojených států v letech 1946-1970 stoupla o 120 procent, míra znečištění prostředí se za stejnou dobu zvýšila o 700 procent. 

Před televizorem, tedy masmédiem, které zásobuje populaci reklamami nejvydatněji, prosedí průměrný Brit denně tři a tři čtvrtě hodiny, zatímco v roce 1955, kdy ekonomický růst nebyl ještě tak pokročilý, věnoval průměrný Brit televizi pouze asi dvě hodiny denně. 

Proto nemám TV.

Výsledkem je, že dnes průměrný Američan konzumuje zhruba tolik jídla, jako dvacet Číňanů. 

 Jinými slovy: nutnost peněz si vynucuje výrobu, nutnost výroby prodej a nutnost prodeje nakupování.

Takových cyklů je v současné ekonomické deviaci hodně. Například něco, čemu se říká "cyklická spotřeba".

V jedné z posledních prací vyjádřil Erich Fromm rozhořčení a zklamání nad tím, že typický člověk moderní společnosti se stará především o to „mít“ a mnohem méně touží autenticky „být“. 

Průmyslová společnost Západu příliš dlouho vydávala plýtvání za nezbytnou potřebu a její neumělá východní karikatura vydávala příliš dlouho ničení za budování. 

Tesat.

Podle Marcuseho prosperita a konzum snižují užitnou hodnotu lidské svobody. Lidé žijící v blahobytu ztrácejí důvod naléhat na právo na vlastní sebeurčení. Proč také, když je jejich ovládaný život pohodlný. Rubem jejich hojnosti je však živořící příroda. 

Nejen rubem, ale taky katem.

McDonalďs zná i další způsoby, jak spolehlivě devastovat přírodu. Například jeho podniky v Německu zpracovávají sice výhradně tuzemské hovězí (každý den pět set kusů), avšak kromě hořčice a majonézy, které pocházejí z Bavorska, se jedná o produkt vpravdě mezinárodní. Houska vyrobená z amerického obilí je plněna sýrem a bramborami z Nizozemska, hlávkovým salátem ze Španělska (v zimě z Kalifornie), cibule a kečup jsou přiváženy z USA, pohárek na kolu pochází z Kanady, obal ze Skandinávie je potištěn v Německu a tvarován ve Francii. Snad jen kromě letadel a lodí transportujících polotovary je zde všechno na jedno použití. 

Stručně lze shrnout: dnešní forma státu vznikla jako pokus o řešení specifických problémů Evropy na počátku novověku. Problémy, s nimiž je lidstvo konfrontováno dnes, se radikálně změnily. Jedná se především o globální ekologické problémy. Při jejich řešení nevystupují národní státy zdaleka jako optimální nástroje řešení, spíše se stávají zdroji nových konfliktů a nových problémů. 

Současné politicko-ekonomické paradigma dávalo smysl naposledy po 2. sv. válce. Pak už ne.

Při veškeré úctě k heslům demokracie je totiž nápadné, že ve světě, v němž právě demokracie mají konečné rozhodující slovo, se pro přežití lidstva dělá tak zoufale málo. 

„Tak jako logika ekonomické konkurence vede hospodářské podniky k vývoji stále nových výrobků (a tedy nových potřeb), chtějí-li nalézt nové trhy, právě tak jednotlivé politické tábory musejí, chtějí-li se zbavit konkurence a získat více voličů, konstruovat stále nové politické problémy a budit zdání, že jejich vyřešení závisí na tom, získá-li či udrží daný politický tábor dostatek moci“, (Gaxie 1978:83). 

Vlastním cílem politických stran není v prvé řadě řešení problémů země, nýbrž rozdělování atraktivních postů mezi členy strany po vyhraných volbách. 

Těm nejpohotovějším a nejvýřečnějším z poslanců se dostává zvláštního vyznamenání: mohou působit v parlamentu jako řečničtí gladiátoři strany. 

Viz Kalous.

Ostrogorski tedy již počátkem století konstatuje, že: „Kultivovaní lidé jsou šokováni degradací politiky, kterou zavinily strany. Ti, kdo o tom něco vědí, jsou zoufalí, když sledují, jak celý obrovský a nákladný parlamentní stroj běží zoufale naprázdno.“ (Ostrogorski 1979:87). 

Nebo politiku radši nesledují vůbec.

Byrokracie představuje systém, který dokáže parazitovat na jakémkoliv řešeném problému. 

Podávaly se šunkové závitky s chřestem, holubicí vajíčka v salámu, plátky lososa a lodičky s kuřecím kari, po nichž následovaly kukuřičné krokety, jemně krájená studená ryba surubin v jogurtové omáčce a pečené hovězí se zeleninou, případně nazvané la Diplomat. Nad zbrusu novými porcelánovými talíři vyrobenými speciálně pro tuto slavnostní příležitost se projednávaly nejožehavější otázky hladu a chudoby. 

Ti, kdo profitují z nadměrné centralizace politické a ekonomické moci, nebudou souhlasit s decentralizací, která by je jejich privilegií pochopitelně zbavila. 

Dnešní monetární kolonialismus odčerpává z rozvojových zemí zdroje, které rozvinuté země stačily na svém území již dávno vyčerpat. 

 Lze dodat snad jen to, že pouze Spojené státy spotřebovaly během posledního půlstoletí k zajištění konzumu více surovin, než do té doby celé lidstvo od počátku historie.

Končím. Výborná kniha. Otvírající oči a mysl. Příště kniha Dějiny křesťanství od Paula Johnsona, a to bude vážení skutečné maso.